Nezařazené

„Milostpane, tak nám omezili online prodeje.“ I tak by se dal parafrázovat známý výrok ze Švejka, shrnující rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci výrobce luxusní kosmetiky „Coty Germany GmbH“ (Coty) proti jednomu z jejích distributorů společnosti „Parfümerie Akzente GmbH“ (Akzente)[1], ve kterém Coty zakazovalo společnosti Akzente jako jednomu z členů jí provozovaného selektivního distribučního systému, prodávat kosmetické výrobky, jejž považovala za luxusní, prostřednictvím internetových platforem třetích osob (v tomto případě šlo o platformu „amazon.de“) (Rozsudek). V době, kdy Evropská komise pořádá doslova hon na jakákoliv omezení tzv. „online prodejů“ se jedná o rozsudek zásadní, i když nikoliv zcela překvapivý.

Internetový prodej smluvních výrobků autorizovaným prodejcem v rámci neexkluzivní selektivní distribuce se nepovažuje za působení mimo schválené místo podniku ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení EK č. 330/2010 ze dne 20. 4. 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (nařízení 330).[2] Omezení tzv. online prodejů je považováno za tvrdé omezení, jež automaticky zneplatňuje celou distribuční dohodu. Do této kategorie spadalo i omezení ve věci Rozsudku.[3]

Společnost Coty považovala prodávané výrobky pod značkou „Coty Prestige“ za luxusní a striktně požadovala od všech svých distributorů ochranu jejich luxusní image. Pro tyto výrobky Coty ve svých distribučních smlouvách vyžadovala důsledné plnění kvalitativních kritérií a zároveň podmiňovala prodej na internetu určitými podmínkami, přičemž výslovně zakázala viditelné zapojení do prodeje třetích neschválených podniků.[4] Nezakazovala internetové prodeje skrze vlastní platformu, která podmínky luxusní image splňovala. Tento zákaz se nelíbil distributorovi Akzente, který se obrátil na německé soudy. V prvním stupni uspěl, nicméně odvolací soud položil SDEU čtyři předběžné otázky, na něž v Rozsudku odpovídá.

Není luxus jako luxus

Již dříve SDEU, resp. ESD potvrdili, že „luxusní povaha“ určitého zboží je (může být) jeho klíčovým ukazatelem, definujícím jeho povahu, přičemž provozovatel je oprávněn chránit kvalitu (a povahu) takového zboží v rámci své selektivní distribuce, při dodržení již tradičních korektivů – zákazu diskriminace a zásady proporcionality.[5] Je tedy legitimní, aby výrobce požadoval po členech své distribuční sítě plnění určitých kvalitativních, nediskriminačních a proporcionálních kritérií (posuzovaných, jak jinak, vždy ad hoc), který zajistí ochranu luxusní image výrobků a jejich správného používání.

Proto není až tak velkým překvapením, že SDEU potvrdil praxi Coty jako dovolenou, resp. jako nevylučující možnost dovolat se vynětí dle nařízení 330.[6] Schválení distributoři tedy mohou prodávat smluvní výrobky na internetu jak prostřednictvím vlastních internetových stránek, mají-li k dispozici elektronickou výkladní skříň schválené prodejny a je-li zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků, tak prostřednictvím neschválených platforem třetích stran, není-li jejich zapojení navenek viditelné pro spotřebitele (aniž by však Soudní dvůr upřesnil, co si pod tím konkrétně představit). Zákaz společnosti „Coty“ totiž omezuje specifickou formu internetového prodeje a nelze ho považovat jako omezující okruh zákazníků distributorů ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010, ani jako omezení pasivních prodejů schválených distributorů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) tohoto nařízení.

Svou roli v Rozsudku zajisté hraje i fakt, že, jak vyplývá ze závěrečné zprávy Evropské komise o šetření v oblasti elektronického obchodu ze dne 10. 5. 2017[7], nejvýznamnějším distribučním kanálem v rámci distribuce na internetu jsou internetové obchody samotných distributorů, které provozuje více než 90 % dotázaných distributorů. Je otázkou, zda by Rozsudek zněl stejně i v případě, že by poměry byly odlišné (což lze do budoucna očekávat).

S Rozsudkem vyvstávají tyto klíčové otázky:

1. Jak se bude definice „luxusního zboží“ dále vyvíjet, rozuměj rozšiřovat, neboť si lze představit snahu pod tento pojem subsumovat co možná nejširší okruh výrobků; a zároveň
2. Zda se uvolňování relativně striktních pravidel tzv. online prodejů zastaví u tohoto rozhodnutí, anebo se nyní vyrojí celá řada dalších charakteristik některých výrobků, které podobně jako „luxus“ budou potenciálně odůvodňovat rozdílný přístup k některým výrobcům a k podmínkám fungování jejich selektivní distribuční sítě.

Ad 1.

Jasná definice toho, co lze považovat za „luxusní zboží“ (jak jinak) neexistuje, neboť by to byl požadavek nereálný. Soudní dvůr v rámci Rozsudku nicméně zopakoval, co již uvedl ve věci „Copad“: kvalita luxusních výrobků nevyplývá pouze z jejich materiálních vlastností, ale též z prestižní povahy a image, jež jim propůjčuje dojem luxusu, že tento dojem představuje podstatný prvek uvedených výrobků, který je v očích spotřebitelů odlišuje od ostatních obdobných produktů, a že tudíž narušení zmíněného dojmu luxusu může ovlivnit i samotnou kvalitu těchto výrobků.[8] Otázkou je, zda na „luxusní povahu“ určitého výrobku lze nahlížet toliko prizmatem jeho ceny, resp. veřejného mínění.

Dle těchto kritérií tedy bude dále posuzováno, co je a co není možné považovat za luxusní výrobky (zboží). Z našeho pohledu lze očekávat u některých výrobců určitého zboží snahu podřadit své výrobky pod definici luxusního výrobku s potřebou zuby nehty bránit svou image, přičemž se takoví výrobci mohou snažit omezovat své prodejce při nabízení svých výrobků přes online platformy třetích osob. V prizmatu ekonomických výsledků se zdá být jakékoliv omezení prodejů nelogickým rozhodnutím výrobce kteréhokoliv zboží, nicméně v případech selektivní distribuce tomu tak nemusí vždy být, ba naopak. Zájem na řádném fungování selektivní distribuční sítě v sobě v drtivé většině případů zahrnuje i snahu omezovat prodeje skrze prodejní kanály, jež nejsou pod kontrolou výrobce (výhradního dovozce). Obecné omezení prodejů neschváleným subjektům je podstatou fungování selektivní distribuce (ať již kvalitativní nebo kvantitativní), přičemž sama Evropská komise s tímto omezením (při splnění 3 základních podmínek) počítá.[9] Má to však své meze, které nesmějí být překročeny.

Bude zajímavé sledovat tendence výše nastíněného „extenzivního“ výkladu například na trzích se šperky, luxusními hodinkami, eventuálně i na trzích osobních automobilů. Zde, ačkoliv o automobilu zřejmě nelze hovořit jako o „luxusním výrobku“, lze dle našeho názoru očekávat vzhledem ke specifické povaze automobilového průmyslu snahu usilovat o eventuální vlastní pravidla pro online prodeje.

V tomto ohledu se lze domnívat, že se v budoucnu objeví nové rozsudky, které by se mohly zabývat právě některými z těchto snah.

Dále vyvstává otázka, zda bude možné závěry Rozsudku aplikovat i na poskytování „luxusních“ služeb, např. omezením jejich nabídek na „slevových portálech“ atd. Domníváme se, že tomu tak je, neboť výhoda ochranného štítu nařízení 330, a tedy i závěry uvedené v Rozsudku, lze pravděpodobně aplikovat jak na distribuci zboží, tak i na poskytování služeb.[10]

Ad 2.

Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je v souladu s ustanovením článku 101 odst. 1 SoFEU, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, stanovených jednotně a neuplatňovaných diskriminačním způsobem, a pokud nepřekračují meze toho, co je nezbytné (princip proporcionality) (Podmínky).

Od rozsudku „Copad“ je možné, aby výrobci (exkluzivní dovozci) zakázali prodej určitých výrobků ve „výprodeji“, jestliže by taková forma prodej mohla ovlivnit prestiž výrobků tak výrazně, že by byla zpochybněna kvalita a jakost těchto výrobků.

Od rozsudku „Pierre Fabre“ není možné plošně zakázat distributorům prodej výrobků přes internet, a to ani s poukazem na eventuální nebezpečí pro spotřebitele, kteří dle Soudního dvora nutně nepotřebují při koupi farmaceutických produktů asistenci diplomovaného farmaceuta. Jinými slovy, zachování prestižní image nemůže představovat jediný legitimní cíl pro omezení hospodářské soutěže.

Od rozsudku „Coty“ je možné, aby výrobci (exkluzivní dovozci) zakázali využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci internetového prodeje za předpokladu splnění Podmínek. Ačkoliv takový zákaz, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, fakticky limituje určitou formu internetového prodeje, nepředstavuje ani omezení okruhu zákazníků distributorů ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330, ani omezení pasivních prodejů schválených distributorů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) stejného nařízení.

Klíčovou skutečností je, že takové omezení zaručí, že tyto výrobky budou v rámci elektronického obchodování spojovány výhradě se schválenými distributory, a nikoliv s platformami neschválených prodejců. Vzhledem k tomu, že takové spojování je právě jedním z cílů využívání systému selektivní distribuce, schválený zákaz podle všeho představuje z hlediska vlastností systému selektivní distribuce logické omezení.

Lze si představit, že s ohledem na posledně uvedený cíl takového omezení, budou někteří výrobci (zejména ti, provozující selektivní distribuci) vyvíjet snahu nacházet nové „legitimní“ cíle pro omezování internetových prodejů vedle Rozsudkem „zlegitimizovaného“ cíle zachovat image a luxusní povahu výrobku. Příkladem by mohly být například cíle zachování bezpečnosti spotřebitele (při prodeji potenciálně nebezpečného zboží), nezbytná asistence profesionála při prvotní poprodejní edukaci spotřebitele[11] nebo nezbytnost prevence proti případné odpovědnosti za škody způsobené nesprávným využíváním výrobku.

Je též možné, jak šlo ostatně vyčíst ze stanoviska generálního advokáta Nilse Wahla k této věci[12], že by se do budoucna mohla výjimka „Coty“ aplikovat na omezení online prodejů skrze platformy třetí „nečlenských“ osob jakéhokoliv zboží, prodávaného v rámci selektivní distribuce. Fantazii se meze nekladou.

Závěr

V době, kdy je snaha Evropské komise o faktické otevření internetu zboží (a služeb) všem spotřebitelům, bez ohledu na jejich polohu, představuje na první pohled rozsudek ve věci „Coty“ krok zpátky. Při podrobnějším zamyšlení se však jedná o logický a pragmatický krok, který zřejmě nikoho nemohl překvapit. Pro některé výrobce však precedent „Coty“ může představovat možnost, jak výše uvedenou snahu Evropské komise, která není vždy výrobci vnímána pozitivně (ba naopak), co nejvíce ztížit. Samotný Rozsudek totiž sám o sobě skýtá možnosti případné argumentace ve prospěch širší interpretace možnosti omezit online prodeje, přesahující výrobky luxusní povahy a vztahující se na veškeré selektivní distribuce.

V každém případě ovšem doporučujeme, aby si výrobci (dovozci) náležitě zhodnotili dopad zavedení případného omezení online prodejů v rámci svého distribučního řetězce s ohledem na závěry tohoto Rozsudku a případného dopadu na aplikaci nařízení 330.

[1] Viz – dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] Viz mimo jiné Rozsudek SDEU ze dne 13. 10. 2011 č. C-439/09 – „Pierre Fabre Dermo-Cosmétique“ – vztahující se k čl. 4 písm. c) dříve účinného nařízení 2790/1999, avšak plně aplikovatelného též na „aktuální“ nařízení 330/2010.
[3] Viz článek 4 nařízení 330 (Omezení, jež vedou k odebrání výhody blokové výjimky – tvrdá omezení): „Výjimka podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran: […] b) omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, c) omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni […].“
[4] „Vybavení a zařízení obchodů, nabízené zboží, reklama a prezentace prodávaných výrobků musí zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek Coty Prestige.“„Označení prodejen, ať už obsahuje pouze název podniku, nebo i další prvky či firemní slogany, nesmí vzbuzovat dojem omezeného výběru zboží, vybavení podprůměrné kvality nebo nedostatečného poradenství […].“ V rámci dodatku o prodeji na internetu se uvádí, že “schovatel je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny a že je zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků“, přičemž výslovně zakazuje používání jiného obchodního označení, jakož i navenek viditelného zapojení třetích podniků, které nejsou schválenými schovateli Coty Prestige.
[5] viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009 č. C59/08 ve věci Copad SA proti Christian Dior couture SA, Vincent Gladel, jednající jako správce podstaty v úpadkovém řízení společnosti Société industrielle lingerie (SIL), Société industrielle lingerie (SIL): „…majitel ochranné známky se může dovolávat práv, jež z této ochranné známky plynou, proti nabyvateli licence, který poruší ustanovení licenční smlouvy zakazující z důvodů prestiže ochranné známky prodej takových výrobků, jako jsou ty, o něž se jedná v původním řízení, společnostem zabývajícím se výprodejem, pokud se prokáže, že toto porušení vede z důvodu skutkových okolností věci, o niž se jedná v původním řízení, k zásahu do image elegance a prestiže, který zmíněným produktům propůjčuje dojem luxusu.“
[6] Systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, představují prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, že povaha dotčeného výrobku, včetně prestižní image, k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou selektivní distribuci vyžadují, a že stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
[7] Viz – dostupné na www, k dispozici >>>

.
[8] Viz rozsudek „Copad“, body 24 až 26
[9] Viz bod 174 a násl. Pokynů Evropské komise k vertikálním omezením č. 2010/C 130/01 (Pokyny)
[10] Viz definice vertikální dohody v článku 1 odst. 1 písm. a) nařízení 330/2010 nebo viz bod 2 Pokynů
[11] Ačkoliv v rozsudku Pierre Fabre byl argument nezbytné přítomnosti erudovaného farmaceuta během prodeje zamítnut jako nikoliv nezbytný.
[12] Viz – dostupné na www, k dispozici >>> .

Zdroj citace: © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Milan Listík, LL.M, M.JAE,
právník a Vedoucí pracovní skupiny Automobilový průmysl

PETERKA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o.

Chyby při ukončení pracovního poměru se může dopustit jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec.

Neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele

Pokud zaměstnanec, kterému dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, oznámí zaměstnavateli písemně a bez zbytečného odkladu, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy to, že trvá na dalším zaměstnávání, oznámil zaměstnavateli, a až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. (§ 69 odst. 1 ZP)

Když zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a pokud se se zaměstnavatelem písemně nedohodne na jiném dnu skončení, jeho pracovní poměr skončí dohodou, a to:

• byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
• byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit, ale s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. (§ 69 odst. 3 ZP)

Pokud celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesahuje 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele náhradu mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit. Soud však přihlédne k tomu, zda byl zaměstnanec zaměstnán, jakou práci konal a jakého výdělku dosáhl nebo proč nepracoval. Moderační právo soudu je upraveno v ustanovení § 69 odst. 2 ZP.

Neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnance

Pokud dal neplatnou výpověď nebo zrušil-li neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době zaměstnanec a zaměstnavatel písemně bez zbytečného odkladu oznámil zaměstnanci, že chce, aby dále pracoval, pracovní poměr trvá. Pokud zaměstnanec nebude pokračovat v práci pro zaměstnavatele, může na něm zaměstnavatel požadovat náhradu vzniklé škody, a to ode dne, kdy zaměstnavatel zaměstnanci oznámil, že na dalším konání práce trvá. (§ 70 odst. 1 ZP)

Když však zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec rozvázal pracovní poměr neplatně, netrvá na tom, aby zaměstnanec pracoval, platí, že pracovní poměr skončil dohodou:

• byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
• byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit,

ale jen pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem písemně nedohodne na jiném dnu skončení pracovního poměru. Zaměstnavatel, který netrval na tom, aby zaměstnanec pracoval, náhradu škody vůči zaměstnanci uplatňovat nemůže. (§ 70 odst. 2 až 3 ZP)

Společně pro zaměstnance i zaměstnavatele

Pokud dojde k rozvázání pracovního poměru dohodou, která je neplatná, platí i v tomto případě obdobně jako při neplatné výpovědi při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu postup podle § 69 ZP. Právo na náhradu škody pro neplatnost dohody však má jen zaměstnanec, zaměstnavatel toto právo uplatňovat nesmí. (§ 71 ZP)

O neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může rozhodnout jedině soud, na který se může obrátit jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec. Žalobu musí podat u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Marným uplynutím lhůty toto právo v souladu s § 330 ZP zaniká. (§ 72 ZP).

Zdroj citace: Verlag Dashöfer

Zvažujete nařízení hromadného čerpání dovolené? Zrekapitulujeme pro Vás zásady stanovené zákoníkem práce.

Zaměstnavatel podle § 220 zákoníku práce může v dohodě s odborovou organizací či se souhlasem rady zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí, určit hromadné čerpání dovolené, jestliže je to nutné z provozních důvodů. V případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace a ani rada zaměstnanců, určuje hromadné čerpání dovolené zaměstnavatel sám. Hromadné čerpání dovolené nesmí činit více než dva týdny a u uměleckých souborů z povolání nesmí činit více než čtyři týdny. Určení hromadného čerpání dovolené z jiných než provozních důvodů není možné.

Zaměstnavatel může určit hromadné čerpání dovolené všem zaměstnancům, nebo jen zaměstnancům některých provozů či provozoven. I v době hromadného čerpání dovolené je u některých zaměstnavatelů nutné zajistit určité činnosti, například údržbu nebo ostrahu majetku zaměstnavatele. Proto zaměstnavatel může určit, že hromadné čerpání dovolené se na zaměstnance některých pracovišť nebo profesí nevztahuje (například na zaměstnance údržby, ostrahy apod.).

Zaměstnavatel musí při určování hromadného čerpání dovolené dodržovat obecné zásady, které platí pro čerpání dovolené, zejména § 217 zákoníku práce. V případě, že v době hromadného čerpání dovolené je například zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou, nebo zaměstnanec nebo zaměstnankyně čerpají rodičovskou dovolenou, nebo mají jinou překážku v práci na straně zaměstnance, hromadné čerpání dovolené se na ně nevztahuje (dovolenou nečerpají).

V praxi může nastat situace, že zaměstnanec vyčerpal dovolenou ještě před tím, než bylo určeno hromadné čerpání dovolené, nebo má právo pouze na poměrnou část dovolené, nebo mu byla dovolená krácena, a proto v době hromadného čerpání dovolené již žádnou dovolenou čerpat nemůže (na dovolenou již nemá právo). V tom případě mu zaměstnavatel v době hromadného čerpání dovolené musí přidělovat práci podle pracovní smlouvy, neboť podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a zaměstnanec má podle § 34b odst. 1 zákoníku práce právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, s výjimkou kratší pracovní doby nebo konta pracovní doby. Zaměstnavatel proto zaměstnanci musí přidělovat práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. V případě, že zaměstnavatel tomuto zaměstnanci práci nepřidělí, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, při které zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Jak vyplývá z judikatury, možnost určení hromadného čerpání dovolené se nedotýká obecných zásad při určování doby čerpání dovolené, jmenovitě povinnosti zaměstnavatele přihlédnout při určování doby čerpání dovolené k oprávněným zájmům zaměstnance. Po dobu hromadného čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci práci. Neučiní-li tak, je povinen poskytnout mu náhradu ušlé mzdy (R 93/70).

Zdroj citace: Verlag Dashöfer

Některé bezpečnostní funkce se ve Windows 10 přesunuly na jiné místo, takže o nich nemají tušení ani uživatelé, kteří operační systém denně používají. Šifrování disku je podle odborníků pro firmy nezbytné i bez přísnější ochrany osobních údajů.

Nástup nového nařízení Evropské unie o ochraně osobních údajů, známé jako GDPR, znamená pro firmy citelné riziko pokut v případě, že nedokáží zajistit osobní údaje svých zákazníků, zaměstnanců nebo obchodních partnerů. To klade výrazně větší nároky na zajištění počítačů v podnicích. Problém to znamená hlavně pro malé a střední firmy nebo živnostníky, kteří, na rozdíl od velkých firem, nemají k dispozici specializovaná IT oddělení a práce najatých specialistů z venčí je pro ně velmi drahá.

Riziko v rámci praktického chodu firmy přinášejí například dvě běžné situace, které se pravidelně opakují a které znamenají potenciální nekontrolovaný přístup k citlivým datům – indexace souborů a zálohování dat. Za nezabezpečení dat přitom budou od 25. května 2018 hrozit pokuty až 20 milionů eur nebo 4 procent ročního obratu provinilé společnosti.

Indexace oslepí počítač

Jak rizika v těchto situacích ve firmách vznikají? Indexace souborů v operačním programu Windows 10 probíhá v počítači automaticky. Trvá řadu hodin a během ní nemohou uživatelé vyhledávat soubory v počítači a především v e-mailech spravovaných například programem Microsoft Outlook. Navíc pokud například podnikatelé s počítačem pracují vždy jen několik minut mezi jednotlivými schůzkami nebo jinou prací, může se indexace a s ní spojené nefunkční vyhledávání protáhnout až na několik dní.

U starších verzí Windows šlo nechat indexaci v módu Odhlášení uživatele, který byl jednoduše přístupný v nabídce Vypnout počítač a především chráněný přihlašovacím heslem, takže se počítač indexoval, ale zároveň se k jeho obsahu nikdo nepovolaný nedostal. Ve Windows 10 však nabídka Vypnout umožňuje počítač buď jen zcela vypnout nebo uložit do režimu spánku. V obou případech indexace neprobíhá a nefunkční vyhledávání tak výrazně omezuje práci s počítačem při jeho dalším zapnutí.

V mnoha malých firmách proto řeší urychlení indexace tak, že nechají zapnuté počítače běžet přes celou noc. V kancelářích, do kterých má přístup více zaměstnanců, tak má k citlivému obsahu počítačů, včetně osobních údajů, přístup množství lidí, za což budou s nástupem GDPR hrozit velké pokuty.

Podle odborníků mohou malým firmám pomoci funkce, o kterých většina z nich netuší. Nejdůležitější je Uzamknutí počítače. „Pokud počítač uzamknete, bezpečnost je reálně stejná, jako když je vypnutý – stejně je potřeba pro přihlášení zadat heslo. Pro účely GDPR je rozhodně bezpečnější mít aktualizovaný Windows 10 než jakýkoliv starší operační systém,“ říká Petr Klement, který zastřešuje marketing Microsoft365.

„Pokud by možnost odhlásit, nebo zamknout desktop chyběla, znamenalo by to podstatné ohrožení bezpečnosti firemních dat i bez ohledu jen na GDPR osobní údaje,“ potvrzuje odborník na IT bezpečnost z Počítačové školy Gopas Ondřej Ševeček. Problém přitom podle něj není, že by funkce Odhlášení nebo Uzamčení ve Windows 10 zcela chyběly. Jsou však jinde, než byli uživatelé předchozích verzí Windows zvyklí.

Nenápadný „človíček“

„V nabídce Start nalevo mám malou ikonku “človíčka” a když na ni kliknu, nabízí mi to Odhlásit, nebo Zamknout. Nebo pokud stisknu klasickou kombinaci CTRL-ALT-DEL dostanu stejné možnosti. Nebo když stisknu Win+L tak se mi desktop zamkne,“ radí Ondřej Ševeček.

Zdánlivá banalita je přitom neznámá pro mnoho uživatelů Windows. Ani uživatelé, kteří s Windows 10 denně pracují několik let, totiž netuší, že ikona „človíčka“ má nějaké funkce a umožňuje odhlášení nebo uzamknutí počítače, tak, jak to dříve nabízela ikona Vypnout.

Právě zamčení neomezuje idexaci počítače. „Tímto způsobem bude uživatelský účet uzamčen před přístupem externího útočníka, ale zároveň bude schopen provádět akci indexování MS Outlook. Doporučujeme toto nastavení vynutit, například automatickým uzamykáním po době neaktivity na stanici,“ radí Matěj Zachar, šéf bezpečnosti ve společnosti Safetica Technologies.

Důležité přitom je, aby uživatel během indexace vypnul automatické přepnutí počítače do režimu spánku během nečinnosti. Indexace by se totiž zastavila a obnovila by se až po opětovném „probuzení“ počítače.

Ani odhlášení nebo zamknutí počítače nemusí nabízet nejvyšší míru zabezpečení dat. „Aby bylo zajištěné, že se nikdo k datům skutečně nedostane ani při zamknutí počítače, vypnutí či odhlášení uživatele, je nutné požívat ještě šifrování. V případě standardních zařízení s Windows je nejčastěji používáno šifrování celého disku, takzvané FDE,“ vysvětluje je Václav Zubr, bezpečnostní expert společnosti ESET.

To však není vždy jednoduché. „Zde je však vzhledem k výše zmiňovanému uzamknutí počítače trochu problém. Pokud uživatel používá FDE – například počítač zašifrovaný BitLockerem – a má aktuálně odemčený nějaký oddíl disku, standardní šifrovací AES klíč je uložený v RAM paměti. A odsud jej lze několika způsoby získat. Těmto vektorům útoku a s tím spojené ztrátě dat lze předcházet kupříkladu šifrováním obsahu, typicky jednotlivých složek nebo souborů. Toto však již BitLocker neumožňuje a je nutné použít software třetích stran,“ dodává Václav Zubr.

Jak zamknout obrazovku ve Windows 10

Velmi potřebná funkce, o níž však velká část uživatelů v malých firmách nemá tušení. Přitom stačí zmáčknout kombinaci kláves Win + L a váš počítač je zajištěný před nezvanými hosty. Pokud nevíte, která klávesa se nazývá Win, pak je to ta se symbolem „oken“ ztvárňující operační systém Windows. Obvykle se nachází v levém dolním rohu klávesnice, vlevo od mezerníku mezi klávesami Ctrl a Alt. Zamknout obrazovku nebo odhlásit uživatele je také možné po kliknutí na ikonu „človíčka“ v nabídce Start.

Počítače chrání, externí úložiště ne

Druhé velké riziko pro ochranu osobních údajů znamenají externí úložiště. Zálohováním se firmy brání ztrátě důležitých dat, ovšem zatímco vstup do počítače mají zajištěný heslem, vstup na externí disk nelze heslem jednoduše zajistit.

„Ideální řešení je zašifrovat externí disk. Na tuto aktivitu existuje několik různých nástrojů, v prostředí MS Windows nástroj BitLocker, který je ve většině běžně používaných edicí dostupný zdarma,“ upozorňuje Matěj Zachar.

„Tato šifrovací technologie umožňuje šifrovat výměnné disky pomocí hesla. Jednoduše vložíte disk nebo flashku a pravým tlačítkem v průzkumníkovi necháte zašifrovat. Otevřít takový disk je možné všude jinde, kde se zadá heslo. Tahle technologie šifruje celý disk. Na šifrování pevných disků operačního systému je možné využít BitLocker také, ‚heslo‘ se pak zadává při startu počítače, nebo je možné startovat i bez zadávání hesla pomocí modulu TPM, což je čipová karta na základní desce počítače. Šifrování disků BitLocker a BitLocker2Go je základní komponentou bezpečnosti už od Windows 7, bez které je počítač asi tak bezpečný, jako když si doma člověk nezamyká, takže zcela zásadní,“ upozorňuje Ondřej Ševeček na další důležitou funkci Windows, kterou však velká část malých firem nebo podnikatelů nepoužívá již proto, že ji nezná.

Ztrátu chráněného obsahu není třeba hlásit

Pro firmy je přitom právě v souvislosti s GDPR používání této technologie zásadní. „V případě šifrování Bitlockerem je zajištěno, aby se nikdo nedostal k vašim datům v případě ztráty disku. V rámci GDPR je to zásadní například v rámci povinnosti hlásit ztrátu potenciálních citlivých údajů na Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). V případě ztráty počítače, který byl zašifrovaný pomocí Bitlockeru je potenciální možnost zneužití tak malá, že toto není potřeba hlásit na ÚOOÚ,“ říká Petr Klement.

Obtížnější už je chránit heslem jednotlivé adresáře v počítači. Jde o přístroje, k nimž má přístup více uživatelů, ale některá data jsou určena jen pro omezený okruh osob. „Šifrovat jednotlivé adresáře nejde moc jednoduše, je možné využít sice EFS, ale tato technologie se už roky nevyvíjí. Nebo je možné použít placené podnikové DLP (Data Leakage Prevention) řešení od Microsoftu nazvané AD RMS (on-premis) nebo Azure RMS (cloudová verze), které šifruje jednotlivé dokumenty Office a případně emaily v Exchange nebo Office365,“ radí Ondřej Ševeček.

K dispozici jsou i další řešení. „Pro zálohování dat v korporátním prostředí lze využít propracovaný software třetích stran, který umí nejen zálohovat, ale standardně i zálohovaná data šifrovat. Menší společnosti mohou využívat jednoduché zálohování na chytrá datová úložiště, takzvané NASy. Přičemž někteří výrobci těchto úložišť již dodávají jednoduchý zálohovací software, který data automaticky šifruje. Pokud je využíváno sdíleného prostředku pro ukládání dat ve firmách, neměli bychom zapomínat také na správné řízení přístupu k těmto datům, autentizaci uživatele a následnou autorizaci,“ konstatuje Václav Zubr.

Více čtěte ve SPECIÁLU: GDPR a jeho dopady na firmy

I v této oblasti však lze využít bezplatné technologie. „Pokud by se nejednalo přímo o požadavek a náklady na DLP, tak v podstatě stačí použít obvyklé NTFS zabezpečení sdílených adresářů, pokud jsou disky zašifrované BitLockerem, tak řízení přístupu pomocí NTFS oprávnění úplně stačí,“ dodává Ondřej Ševeček.

Neznalosti a strachu firem využívají predátoři

Neznalosti malých firem a živnostníků v oblasti možností zabezpečení obsahu počítačů či externích disků přitom podle odborníků často využívají dravé IT firmy. S hrozbou likvidačních pokut při porušení podmínek GDPR pak živnostníkům nabízejí často předražená řešení, která umí totéž, co funkce obsažené v operačním systému. Podle expertů by zlepšení situace prospěla větší osvěta ze strany Microsoftu, který by měl své zákazníky více informovat o tom, jak se s pomocí základního operačního systému připravit na nástup GDPR.
Dalibor Dostál

Jak se bránit napadení počítače

• Vždy mějte aktualizovaný operační systém, antivirový program i ostatní aplikace na vašem počítači. Hackeři se nejčastěji zaměřují na starší či neaktualizované operační systémy, které nejsou dostatečně chráněny.
• Pravidelně zálohujte svá data, ideálně mimo PC (do cloudového úložiště nebo na přenosný disk – a tento disk doporučujeme šifrovat a zajistit heslem)
• Používejte tzv. silná hesla – ideálně heslo složené z velkých a malých písmen, číslice a speciálního znaku.
• Nevypínejte bezpečnostní funkce integrované v systému
• Neotvírejte přílohy emailů, pokud si nejste jisti obsahem či odesílatelem. Toto je stále jedna z nejčastějších příčin napadení počítače.
• Nikdy nesdílejte hesla emailem, i pokud e-mail vypadá jako důvěryhodný.
• Neklikejte na podezřelé odkazy v těle emailu – většina prohlížečů internetu vás upozorní na podezřelé webové stránky a tak je dobré se se doporučením řídit.
• Dodržujte základní pravidla chování na internetu – v dnešní době sdílení informací na sociálních sítích je důležité se při sdílení informací chovat opatrně. Tzv. sociální inženýrství je další z metod hackerů, kterou využívají pro napadení počítače

Zdroj: BusinessInfo.cz – Microsoft

Majitelé pozemků, bytů či domů najdou v nejbližších dnech ve schránce složenky, které jim připomenou každoroční povinnost. Do konce května musejí uhradit daň z nemovitých věcí.
Letos si vlastníci nemovitostí jako nejzazší termín splatnosti daně označí v kalendáři čtvrtek 31. května.

Přiznání k dani z nemovitých věcí odevzdali poplatníci do konce ledna. Ale zatímco povinnost odeslat berňáku přiznání týká pouze těch, kteří si nemovitost pořídili v loňském roce, placení daně se nevyhne žádný z vlastníků staveb či pozemků – částka se navíc může oproti loňskému roku změnit. Vypočítá a vyměří ji správce daně. Složenky by měli všichni poplatníci najít ve svých schránkách během prvních tří týdnů v květnu.

Složenky nicméně nepřijdou všem. „Fyzickým osobám, které mají zřízenu datovou schránku a nejsou přihlášeny k placení daně prostřednictvím SIPO ani k zasílání údajů pro placení daně e-mailem, je namísto složenky zasílána do datové schránky elektronicky Informace o daňové povinnosti,“ připomíná správce daně.

Složenky přijdou do třetího květnového pondělí

Finanční správa na svých webových stránkách také upozorňuje, že poukázky nedostanou všichni ve stejném termínu: „Budou ale postupně rozesílány tak, aby poslední z nich poplatníci obdrželi nejpozději do 21. května 2018.“

Pokud je daň nižší než pět tisíc korun, musíte ji celou odvést najednou. V opačném případě ji mohou poplatníci uhradit ve dvou stejných splátkách – a to do 31. května a 30. listopadu. Výjimkou jsou zemědělci a chovatelé ryb. Ti mají termín posunutý na pátek 31. srpna 2017.

Finanční správa upozorňuje ty, kteří už zaplatili (nebo budou platit daň jinak než složenkou), aby si zkontrolovali částku, jíž na finanční úřad poslali, s vyměřenou daní uvedenou na poukázce, případně v souboru PDF, jež pošle správce daně e-mailem nebo do datové schránky. „Poplatník použije složenku minimálně pro kontrolu již uhrazené částky daně a k doplacení případného rozdílu,“ informuje web finanční správy.

Jak na to? Informace můžete najít i v mailu

Těm, kteří měli každoročně z povinností spojených s daní z nemovitých věcí těžkou hlavu, chtěla finanční správa ulehčit život. Od roku 2017 tedy mohou zájemci o novou službu obdržet všechny potřebné údaje na svou e-mailovou adresu a složenku už jim berňák nepošle.

„Jestliže se poplatník přihlásil k zasílání údajů pro placení daně e-mailem, namísto složenky dostane zprávu na jím určenou e-mailovou adresu a v příloze zprávy obdrží kompletní informaci s údaji pro placení daně ve formátu PDF. Tato informace bude obsahovat stejné údaje, které jsou uvedeny na alonži složenky,“ upozorňuje mluvčí FS ČR Kateřina Vaidišová.

Co (nejen) na složence najdete?

Na alonži složenky (horní oddělitelná část) – případně v PDF souboru ve vašem e-mailu – jsou uvedeny tyto důležité údaje:

• celková výše daně z nemovitých věcí na rok 2018
• výše a termíny splatnosti splátek
• stav daňového účtu poplatníka (přeplatek nebo nedoplatek na dani z nemovitých věcí)
• územně příslušný finanční úřad, kde má poplatník uložen daňový spis k dani z nemovitých věcí

Na složenku doplníte částku splatné daně zvýšenou o nedoplatek, případně sníženou o přeplatek. Upozorňujeme, že součástí složenky je také QR kód, který slouží ke snazšímu zaplacení daně prostřednictvím mobilního internetového bankovnictví.

Nízký úrok správce daně odpustí

Pozor! Datem splatnosti daně se rozumí den, kdy finanční správě peníze dorazí, nikoli ten, kdy složenku odešlete, případně kdy zadáte příkaz k úhradě z vašeho účtu.

„Do 6. června, tedy dalších pět pracovních dní, správce daně ještě žádné sankce nevyměřuje. Poté už ale následuje trest v podobě úroků z prodlení, které v závislosti na současné repo sazbě České národní banky činí 14,75 procenta z vyměřené daně za rok,“ upozorňuje daňová poradkyně společnosti Tax Vision Blanka Štarmanová. Výše repo sazby za poslední rok změnila několikrát a zřejmě se ještě měnit bude. Úroky naskakují permanentně a to o několik desetin promile za den.

„Pokud nicméně úrok z prodlení nepřesáhne hodnotu dvou set korun, finanční úřad jej odpustí,“ doplňuje daňová poradkyně Jana Melicharová ze společnosti KODAP.

Jak daň zaplatit?

Bankovním převodem na účet krajského finančního úřadu s předčíslím 7755, které je určeno pro daň z nemovitosti (například pro Prahu platí účet: 7755-77628031/0710). Dalšími variantami jsou platba složenkou na poště anebo přímo v pokladně krajského finančního úřadu.

Variabilní symbol použijete rodné číslo poplatníka nebo IČ, pokud se jedná o právnickou osobu. Konstantní symbol bude:

• Při bezhotovostní platbě – 1148
• Při platbě v hotovosti běžnou poštovní složenkou – 1149
• Při platbě v hotovosti daňovou složenkou – 0001

Složenka, která přijde poštou majitelům nemovitostí, je takzvaná bezplatná daňová poukázka. Tou je možné hradit některé druhy daní od roku 2016. Více si přečtěte v textu Platíte daně složenkou? Už to jde bez poplatků na BusinessInfo.cz.

Peníze mohou vlastníci bytů, domů či pozemků uhradit také přes SIPO (Soustředěné inkaso plateb obyvatelstva). Podrobnosti najdete v článku SIPO vám usnadní placení daně z nemovitých věcí

Nepřijde složenka? Obraťte se na berňák

Vyloučit se nedá to, že někomu poukázka kvůli chybě úředníků nebo pošty doručena nebude. Pak je potřeba telefonicky kontaktovat či osobně navštívit příslušný finanční úřad.

Upozorňujeme, že ti, kteří vlastní více nemovitostí ve více krajích, obdrží do schránky více poukázek. Trvalé bydliště majitele nehraje roli, daň se platí vždy finančnímu úřadu kraje, kde nemovitost máte.

Daň ovlivní i obecní koeficienty

Výše daně závisí také na typu nemovitosti a obci, v níž se byt, dům, garáž či pozemek nacházejí. Každá obec si může vyhláškou stanovit vlastní koeficient, jímž se daň násobí podle typu nemovitosti. Příslušné koeficienty, které jsou rozhodující pro výpočet DzNV v jednotlivých obcích a často se mění z roku na rok, najdete pomocí aplikace Vyhledávání koeficientů pro podání k dani z nemovitých věcí na stránkách Finanční správy ČR.

Zdroj citace: BusinessInfo.cz – Jakub Procházka