Nezařazené

K optimálnímu rozvoji podnikatelského prostředí, ekonomiky, průmyslu i obchodu si klade za cíl přispět Podnikatelská rada, která se pravidelně schází na MPO. Na programu 22. jednání, které se konalo v pondělí, bylo mimo jiné snižování administrativní zátěže, digitalizace podnikání a nebo GDPR.

„Jsem přesvědčena, že administrativní zátěž je u nás zbytečně velká, a dokládá to i studie Doing Business 2019, která byla nedávno publikována Světovou bankou. Měli bychom systém našeho hodnocení přizpůsobit mezinárodní klasifikaci, tak abychom vycházeli ze stejných hodnotících parametrů, jak je aplikuje při zpracování svých hodnotitelských zpráv International Financial Corporation of the World Bank. Zásadní přitom je, abychom se na aplikaci stejných hodnotících principů dokázali domluvit napříč všemi odpovědnými a zainteresovanými institucemi v České republice. Mohli bychom se tak přesněji zaměřit na odstraňování nedostatků a následně i zlepšit postavení ČR mezi ostatními zeměmi,“ uvedla na jednání 22. Podnikatelské rady její předsedkyně ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková.

Na programu jednání pléna Podnikatelské rady byla zařazena čtyři hlavní témata. Hovořilo se o digitalizaci v podnikání, snižování administrativní zátěže podnikatelů, významné tržní síle a byly představeny výsledky výzkumu – Studie poskytovatelů vybraných služeb informační společnosti v České republice v rámci Společnosti 4.0.

Rada se dnes také zabývala analýzou náročnosti administrativního procesu a potřebných povolení pro zahájení podnikání v potravinářském oboru. Zmapována byla konkrétní situace podnikatele prostřednictvím fiktivního případu založení cukrárny. Na tomto základě MPO ČR vypracovalo přehlednou analýzu povinností v zadaném oboru podnikání včetně návrhů na snížení administrativní zátěže. V analýze bylo mimo jiné identifikováno 19 povinností spadajících do kompetencí 15 různých institucí.

Zdroj citace: Ministerstvo průmyslu a obchodu Praha 12. listopadu

V následujícím příspěvku zmapujeme nejčastější omyly, ke kterým dochází v praxi při poskytování odstupného vyplaceného zaměstnanci při ukončení pracovního poměru.

Ve smlouvě (individuální i kolektivní) může být dohodnuto, popř. vnitřním předpisem určeno, že zaměstnavatel bude vyplácet zaměstnancům vyšší odstupné, než jaké stanoví ZP coby zákonné minimum. Také ze smlouvou nebo vnitřním předpisem navýšeného odstupného se odvádí pouze daň z příjmů. Odstupné se totiž jako celek nezahrnuje do vyměřovacího základu pro účely zdravotního a sociálního pojištění.

Občas se stává, že zaměstnavatelé poskytují svým zaměstnancům plnění, které nemá žádnou vazbu na zákonné důvody pro poskytnutí odstupného, ale jako odstupné je nazváno (např. v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru z důvodu dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci nebo jako „cena” za souhlas zaměstnance s dohodou o rozvázání pracovního poměru). Protože v těchto případech nejde ve své podstatě o odstupné podle ZP (pojmenování nerozhoduje), musí zaměstnavatel z takového plnění odvést vedle daně též příslušné pojistné. Dle mého názoru to platí bez ohledu na to, že Nejvyšší soud připustil, že od právní úpravy obsažené v § 67 ZP se lze odchýlit.

Právo na zákonné odstupné vzniká zaměstnanci až v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru ze zákonem předpokládaných důvodů. Výplaty odstupného se proto nemůže domáhat např. zaměstnanec, kterému se v důsledku uplatnění ochranné doby přerušil běh výpovědní doby a prodloužený pracovní poměr ještě trvá (viz ustanovení § 53 odst. 2 ZP). Rovněž se může stát, že mezitím skončí pracovní poměr jinak (např. smrtí), takže právo na odstupné zaměstnanci nakonec ani nevznikne.

Právo na odstupné nemá automaticky zaměstnanec, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa dle ustanovení § 73a odst. 2 ZP a jemuž byla následně dána zaměstnavatelem výpověď z pracovního poměru z důvodu jeho „nadbytečnosti”. Zde totiž zpravidla nejde o nadbytečnost v návaznosti na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně (pracovní místo se neruší).

Personalisté občas dovozují, že právní úpravu vrácení odstupného je nutné uplatnit i na případ souběžných pracovněprávních vztahů u jednoho a téhož zaměstnavatele, kdy např. zaměstnanec pracuje u zaměstnavatele jednak v rámci pracovního poměru, jednak na základě dohody o pracovní činnosti a první z uvedených pracovněprávních vztahů mu skončí z důvodu, s nímž ZP spojuje právo na odstupné, kdežto pracovněprávní vztah založený dohodou o pracovní činnosti bude trvat i nadále. Právní úpravu obsaženou v ustanovení § 68 ZP nelze ale na tento případ vůbec uplatnit. Samotná okolnost, že zaměstnanci trvá u zaměstnavatele další pracovněprávní vztah, nezakládá jeho povinnost odstupné, na které mu vznikne právo v souvislosti se skončením pracovní poměru, vrátit nebo že by je zaměstnavatel vůbec nemusel vyplatit. Jestliže zaměstnanec před skončením pracovního poměru pracoval ve více pracovněprávních vztazích u jednoho zaměstnavatele, trvání jednoho z nich mu z hlediska účelu odstupného nijak nenahrazuje ztrátu druhého a o žádném naplnění účelu odstupného nelze hovořit. Navíc ZP má na mysli vznik nového pracovněprávního vztahu k témuž zaměstnavateli po skončení pracovního poměru.

Zdroj citace: Verlag Dashöfer

Ochranná známka EU má na území Evropské unie zajistit jejímu vlastníkovi ochranu obchodního názvu nebo názvu jeho výrobků a služeb před zneužíváním jinými osobami. Vlastník ochranné známky je jediný, kdo je oprávněn nakládat s označením v souvislosti s konkrétními výrobky a službami, pro které je ochranná známka zapsaná. Nikdo jiný není oprávněn do tohoto práva vlastníkovi bez jeho souhlasu zasahovat. Naproti právům, která vlastník ochranné známky má, stojí i povinnosti, především povinnost ochrannou známku užívat. Nařízení EU č. 2017/1001 o ochranné známce Evropské unie (dále jen „Nařízení“) v čl. 18 odst. 1 stanovuje, že „pokud do pěti let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku EU řádně v Unii užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka EU sankcím.“ Těmito sankcemi je pak především zrušení ochranné známky nebo nemožnost úspěšně bránit zápisu stejné nebo podobné ochranné známky jiným subjektem.

V praxi může docházet k tomu, že ostatní subjekty, zejména konkurence, která má také zájem konkrétní označení užívat, napadne nedostatečné užívání ochranné známky a bude se v souladu s čl. 58 Nařízení domáhat zrušení ochranné známky. Pokud je návrh na zrušení ochranné známky podán a vlastník ochranné známky nechce, aby ochranná známka byla zrušena, musí se proti návrhu na zrušení bránit. Vlastník ochranné známky musí v řízení o zrušení ochranné známky prokázat, že zapsanou ochrannou známku řádně užívá. Pojem řádné užívání není v Nařízení jasně specifikován, proto v praxi často vyvstane otázka, v jakém rozsahu, intenzitě, množství a případně v kolika zemích musí vlastník známku užívat, aby užívání ochranné známky mohlo být považováno za řádné.

O návrzích na zrušení ochranné známky EU z důvodu jejího neužívání rozhoduje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále jen „EUIPO“) a pokud strany s rozhodnutím EUIPO nesouhlasí, pak rozhoduje Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen „ESD“), který k otázce řádného užívání ochranné známky vytvořil rozsáhlou judikaturu.

Základní podmínky, které třeba posoudit, aby se určilo, zda je ochranná známka řádně užívána, stanovil ESD v rozsudku ze dne 11. 5. 2006, ve věci C-416/04 P Sunrider v. OHIM. Hlavní podmínkou je, aby ochranná známka byla užívána v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb za účelem vytvoření nebo zachování podílu na trhu. Pro naplnění podmínky účelu vytvoření nebo zachování podílu na trhu se zvažuje, zda je známka skutečně užívána a zda je užívána v konkrétním obchodním styku tak, aby její užívání bylo odůvodněné.

Skutečným užíváním je užívání ochranné známky, které není jen symbolické, aby zajistilo ochranu práv ze známky, ale užívání, jehož cílem je naplnit základní funkci známky a získat nebo udržet podíl na trhu.[1]

Vlastník má ochrannou známku užívat v obchodním styku způsobem, který je odůvodněný. V úvahu se především bere četnost nebo pravidelnost užívání.[2] Zohledňuje se také skutečnost, že známka je užívána při uvádění nových výrobků nebo služeb na trh. Není však stanoven kvantitativní rozsah, který by bylo nutno považovat za řádné užívání, jelikož i minimální užívání může být považováno za řádné, pokud je takové užívání obchodně odůvodněno a v daném odvětví obvyklé. Dle ESD dokonce i užívání jediným zákazníkem, který dováží výrobky, může být dostačující k prokázání řádného užívání, pokud má dovoz obchodní opodstatnění pro majitele ochranné známky.[3]

Při posuzování řádného užívání je nutné analyzovat místo, čas, rozsah a povahu užívání[4] a následně poměřovat, zda je toto užívání obchodně odůvodněné z hlediska vytvoření nebo zachování podílu na trhu. Vlastník ochranné známky musí k prokázání splnění těchto kritérií předložit důkazy. K prokázání řádného užívání slouží důkazy, které prokazují vazbu mezi ochrannou známkou a zbožím nebo službami a vlastníkem ochranné známky. Těmito důkazy zpravidla budou obaly, katalogy, reklamní materiály a faktury, které EUIPO považuje za přímý důkaz o řádném užívání ochranné známky.[5] K prokázání řádného užívání ochranné známky by předložené důkazy měly objektivně svědčit o užívání ochranné známky.[6]

Ochranná známka EU má sloužit jejímu vlastníkovi k ochraně označení na celém území EU a nabídnout mu jednodušší alternativu vedle zapisování ochranných známek v každém členském státě. Pro vlastníka ochranné známky by mělo být jednodušší chránit své výrobky a služby při jejich uvádění na trzích ostatních členských států. Pokud však vlastník ochranné známky tento úmysl nemá, může dojít k výmazu jeho ochranné známky z důvodu, že známku užívá jen např. v jednom členském státě?

Rada a Komise EU se v minulosti k této otázce vyjádřily ve společném prohlášení tak, že „skutečné užívání v jediném členském státě představuje skutečné užívání ve Společenství.“[7] Tato interpretace však byla ESD odmítnuta s poukazem na skutečnost, že prohlášení Rady ani Komise, které nenachází vyjádření ve znění sekundárního práva, nemohou být využita při výkladu jednotlivých ustanovení.[8]

Ač by tedy bylo možné očekávat, že pro řádné užívání by ochranná známka EU měla být užívána na širším území než ochranná známka národní, dle ESD není vyloučeno, aby s ohledem na charakteristiku konkrétních výrobků a služeb, bylo řádným užíváním i užívání na území jednoho členského státu. Posuzování řádného užívání se tedy musí provádět bez ohledu na hranice jednotlivých členských států.

„Skutečným užíváním je, je-li známka užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem udržení nebo získání podílu na trhu v Evropském společenství pro výrobky nebo služby označené uvedenou ochrannou známkou. Předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny, přičemž musí zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, jako jsou zejména vlastnosti dotčeného trhu, povaha výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost.“[9]

EUIPO při posuzování řádného užívání ochranné známky nebere v úvahu teritoriální hranice, jelikož má v souladu s judikaturou ESD za to, že není důležité v kolik členských státech se ochranná známka užívá, pokud je ochranná známka užívána na území EU, které je územím bez hranic a jsou splněny ostatní podmínky řádného užívání, a to především vytvoření nebo zachování podílu na trhu, rozsah, četnost a pravidelnost.[10] U ochranné známky Evropské unie je tedy dostačující, aby byla užívána na území jednoho členského státu.
____________________________________
[1] Rozsudek ESD ze dne 11. 03. 2003 ve věci C-40/01, Ansul BV and Ajax Brandbeveiliging BV. Bod 24.
[2] Např. v případě prodeje knih EUIPO nepovažoval za řádné užívání ochranné známky prodej pouhých 21 knih. Rozhodnutí EUIPO ze dne 14. 11. 2017, ve věci R1753/2016-4, bod 73.
[3] Rozsudek ESD ze dne 24. 1. 2004 ve věci C-259/02, La Mer Technology Inc. proti Laboratoires Goemar SA, bod 24.
[4] „Důkazy pro prokázání užívání známky musí obsahovat místo, čas, rozsah a povahu užívání.“ Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 17.
[5] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2017 ve věci R 556/2017-4, bod 35.
[6] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 16. Taktéž rozsudek ESD ze dne 12. 12. 2002 ve věci T-39/01 Hiwatt.
[7] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, bod 23.
[8] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, sp. zn. Bod 46. Obdobně také C-292/89 bod 18, C-104/01 bod 25.
[9] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, bod 56.
[10] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 43.

Zdroj citace:
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Alexandr Liolias (LEGALITÉ)

S rostoucím počtem pracovních nabídek klesá ochota Čechů stěhovat se za prací.

Dvě třetiny lidí by ke stěhování nepřiměla ani zajímavější práce, ani vyšší mzda. Klesá také tolerance k dojíždění za prací. S délkou dojíždění do práce není spokojeno 30 procent Čechů, což je o sedm procentních bodů více než před rokem. Vyplynulo to z průzkumu personální agentury Grafton Recruitment.

“S tím, jak vzrostl počet neobsazených pracovních pozic a vyhráváme opakovaně soutěž o nejnižší nezaměstnanost v EU, tak také celkem přirozeně klesá už tak nízká ochota Čechů k dojíždění či ke stěhování za prací. Čas strávený cestou do práce se také stává stále důležitějším faktorem při zvažování zaměstnání,” uvedla marketingová manažerka Grafton Recruitment Jitka Součková.

Do práce chtějí Češi cestovat maximálně 30 minut, pětina respondentů průzkumu však do zaměstnání cestuje déle. Dlouhé cestování do práce dokáže podle Součkové vyvážit jen výraznější navýšení mzdy. Například nabídka zaměstnání s dobou dojezdu 60 minut bude pro většinu lidí stejně atraktivní, jako nabídka vzdálená 30 minut, jen v případě, že nabízená mzda bude alespoň o pětinu vyšší.

Podle průzkumu se za prací již někdy stěhovalo 31 procent respondentů, největší podíl v této skupině tvoří vysokoškoláci. Jako nejčastější důvody pro stěhování za prací uváděli lepší mzdu a zajímavost práce. V 57 procentech případů se respondenti stěhovali do jiného kraje v Česku, ve 31 procentech případů do zahraničí. Největší motivací práce v zahraničí je více peněz za stejně náročnou práci. Vysokoškoláky častěji motivuje vysněná práce či společnost, mladé do 34 let také příležitost naučit se cizí jazyk a možnost žít v zahraničí. Dvě třetiny Čechů by k přestěhování nepřiměla ani zajímavější nabídka zaměstnání anebo lepší mzdové podmínky.

Nezaměstnanost v Česku v posledních měsících klesá, v září klesla na tři procenta. Počet lidí bez práce byl podle Úřadu práce ČR nejnižší od září 1996 a nabídka volných míst ji soustavně převyšuje. Nezaměstnanost v Česku je také nejnižší ze zemí Evropské unie. Analytici upozorňují, že nezaměstnanost má velmi omezený prostor pro další pokles a brzdí růst ekonomiky.

Zdroj citace: ČTK, Verlag Dashöfer

Studenti, kteří od nového školního roku nastupují na střední nebo na vysokou školu, mnohdy mylně předpokládají, že za ně automaticky stále platí pojistné stát. Z tohoto nedorozumění mohou pramenit zbytečné nepříjemnosti. Školy sice většinou oznamují zdravotní pojišťovně jak ukončení, tak i zahájení studia, ale ne všechny to dělají a není to ani jejich povinnost. Oznamovací povinnost, týkající se vzniku a zániku povinnosti státu platit za daného pojištěnce pojistné, má podle zákona sám pojištěnec, resp. jeho zákonný zástupce. Studenti by se proto měli přesvědčit, zda škola pojišťovně jejich nástup ke studiu skutečně oznámila. V opačném případě se mohou nevědomky zařadit mezi neplatiče.

Jestliže škola neoznámí zdravotní pojišťovně zahájení studia, není student po ukončení předchozí školy nadále veden v kategorii pojištěnců, u nichž je plátcem pojistného stát. Situaci si můžete ověřit přímo v pojišťovně. Pokud je dítě pojištěno u VZP, tak kdo má zřízený přístup do aplikace Moje VZP, snadno si sám on-line zjistí, zda je zařazen do kategorie státních pojištěnců a všechno s pojištěním je v pořádku. Další možnou cestou je zavolat si na infolinku 952 222 222 a zeptat se, zda je studium správně nahlášeno. Pokud není, musí student zajít co nejdřív na nejbližší pobočku s příslušným dokladem (potvrzení školy/studijního oddělení, písemné rozhodnutí o studiu apod.).

To, že student pokračuje ve studiu a má tedy nárok na zařazení do kategorie státních pojištěnců, je třeba zdravotní pojišťovně oznámit nejpozději během září. Za žáky základní školy i za středoškoláky po maturitě platí stát pojistné ještě po dobu posledních prázdnin, ovšem v září musí mít pojišťovna nahlášeno, zda dál studují, ať už na SŠ nebo na VŠ. A pozor, kdyby zápis do 1. ročníku vysoké školy byl až v říjnu nebo listopadu, musí to student své zdravotní pojišťovně oznámit, a to do 8 dnů ode dne, kdy se tuto skutečnost dozvěděl. Stačí předložit alespoň vyrozumění o přijetí.

Oznamovat se musí i přerušení a znovuzahájení studia, a to nejpozději do 8 dnů. To je lhůta, v níž má podle zákona pojištěnec, resp. jeho zákonný zástupce povinnost zdravotní pojišťovně oznámit skutečnosti rozhodné pro vznik a zánik povinnosti státu platit za něj pojistné.

Středoškoláci i vysokoškoláci do 26 let jsou považováni za nezaopatřené děti a pojistné na zdravotní pojištění za ně platí stát jen při splnění určitých podmínek. Musí jít o soustavnou přípravu na budoucí povolání, čímž je míněno studium na středních a vysokých školách v ČR, ovšem mimo dálkové, distanční, večerní nebo kombinované studium na SŠ, kdy je dítě zároveň výdělečně činné nebo má nárok na podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Jako příprava na budoucí povolání se bere také studium na středních nebo vysokých školách v cizině, ale jen pokud je podle rozhodnutí MŠMT postaveno na roveň studia v ČR (kontakty najdete zde pro SŠ a zde pro VŠ), nebo studium v jednoletých kurzech cizích jazyků s denní výukou (ale jen u osob, které úspěšně vykonaly první maturitní zkoušku nebo absolutorium v konzervatoři v kalendářním roce, ve kterém zahajují toto studium). Více informací najdete zde.

Pojištěnec, který přestal být studentem, musí pojišťovně tuto skutečnost oznámit. Nepatří pak už mezi osoby, za které hradí pojistné stát, a pokud není zaměstnancem ani osobou samostatně výdělečně činnou, musí si platit pojistné jako tzv. osoba bez zdanitelných příjmů. Připomínáme, že narůstající a neřešené dluhy mohou i studenta dovést až k exekuci, navíc pojišťovna může pojištěnci udělit pokutu za nesplnění oznamovací povinnosti až do výše 10 000 Kč.

Zdroj citace: www.vzp.cz