manager

Zapózování není souhlas k užití fotografie podle představ zaměstnavatele, varují právníci. Firmám může způsobit potíže především to, že pracovníci musí dát souhlas se zveřejněním každého jednotlivého snímku a navíc ho mohou kdykoliv odvolat.

Dopady evropského nařízení GDPR na personální oblast budou v českých firmách výrazné. Jednou z oblastí, na kterou podniky často zapomínají, jsou přitom fotografie jejich pracovníků. Snímky zaměstnanců se přitom objevují na mnoha místech, od webových stránek podniku, přes jeho facebookový profil až po výroční zprávy, propagační a marketingové brožury nebo služební průkazy.

Podle odborníků stejně jako v předchozím období, také po nástupu GDPR od 25. května 2018, bude platit ustanovení občanského práva, že „zachytit jakýmkoliv způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“

Podle předchozího zákona na ochranu osobních údajů i nově podle GDPR je možné, vedle zpracování osobních údajů se souhlasem jednotlivce, například zaměstnance, zpracovávat osobní údaje i za účelem ochrany oprávněných zájmů správce osobních údajů, tedy zaměstnavatele.

Služební průkaz ano, sociální sítě ne

„V praxi není možné pořídit fotografii zaměstnance na identifikační kartu, aniž by s tím vyslovil souhlas, tj. dostavil se k fotografovi nebo přinesl vlastní fotografii. Ale zaměstnavatel může po zaměstnanci požadovat za účelem bezpečnosti na pracovišti, aby měl u sebe vždy viditelně kartu se svojí podobenkou. A tyto údaje pro účely evidence osob, které mají povolený vstup do budovy nebo na určité pracoviště, evidovat a dále zpracovávat,“ Karin Pomaizlová, partnerka advokátní kanceláře Taylor Wessing Praha a expertka na GDPR.

To podle ní znamená, že zpracovávat fotografii pak může zaměstnavatel už bez souhlasu pracovníka, pokud se bude držet původního účelu, tedy zajištění bezpečnosti na pracovišti.

Rovněž u používání snímků zaměstnanců na webu, sociálních sítích nebo ve výročních zprávách budou platit stejná pravidla, jako dříve. Mnoho firem je však příliš nedodržovalo. „Budou platit stejná pravidla jako doposud, pořizovat fotografie a jejich použití lze jen se souhlasem zaměstnanců,“ zmiňuje Karin Pomaizlová.

Podle ní si lze představit situace, kdy jsou v rámci nějaké firemní akce, jako jsou školení, teambuilding, vánoční večírek, recepce pro klienty zaměstnavatele a podobně, pořizovány fotografie účastníků. Opět i v tomto případě platí obecné pravidlo občanského práva, že „zachytit jakýmkoliv způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“

Pózování není souhlas

Firmy toto pravidlo často podceňují. „I když někdo zapózuje fotografovi, ještě to neznamená, že dal souhlas k užití dle představ organizátora akce, tedy zaměstnavatele. Protože nejde o zpracování osobních údajů, kdy by právním titulem ke zpracování bylo plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou by byla fotografovaná osoba, nebo splnění právní povinnosti správce nebo ochrana životně důležitých zájmů oné osoby nebo jiné fyzické osoby. A nejde ani o ochranu oprávněných zájmů správce či třetí strany, kdy tyto mají přednost před zájmy a základními právy a svobodami subjektu údajů vyžadující ochranu osobních údajů,“ upozorňuje Karin Pomaizlová.

V těchto případech proto bude třeba si vyžádat souhlas osob na fotografii. „A to včetně zaměstnanců, aby jejich fotografie z firemní akce mohl zaměstnavatel použít pro marketingové účely v rámci propagace firmy nebo pro jiné HR účely, interně například pro ročenku, intranetovou stránku,” zmiňuje Karin Pomaizlová. To však podle ní neznamená nutně získání písemného souhlasu, vždy záleží na okolnostech.

Z toho však mohou vznikat nedorozumění a budoucí spory. „Ne u všech typů fotek musí být souhlas a lidé se v těch předpisech moc nevyznají. Souhlas také nemusí být písemný. Podle některých právníků je naopak v pořádku, že když někoho požádáte, aby na firemní akci zapózoval pro informační článek na Facebook a on vyhoví, tak se to dá považovat za souhlas,“ popisuje Jiří Halbrštát, manažer personální společnosti ManpowerGroup, další z používaných výkladů.

Za používání fotografií zaměstnanců bez jejich souhlasu hrozí firmám sankce. A ne malé. „Hrozí pokuty až do výše 20 milionů eur, ale zatím k tomu ještě není prováděcí předpis, takže posuzování u soudu ještě není známé,“ vypočítává Jiří Halbrštát.

Pokuty nebudou stejné pro všechny

Podle odborníků ale není reálné, že by právě za tento prohřešek byla pokuta vyměřena v maximální výši. „Správní pokuty se ukládají podle okolností každého jednotlivého případu. Horní hranice sankcí, které jsou často v mediích používány jako strašák GDPR, jsou opravdu pouze horní hranice, které sankce nesmějí překročit. Směrnice stanovuje, že ukládání správních pokut musí být účinné, přiměřené, ale zároveň odrazující. Jinými slovy, za stejný prohřešek mohou být stanoveny velmi rozdílné sankce,“ upozorňuje Jana Kaplická, hlavní účetní a koordinátorka pro GDPR portálu Profesia.sk.

Podle ní bude záležet na tom, kdo nařízení poruší. „Jiná výše sankce bude stanovena u nadnárodní korporace a jiná u malé lokální firmy s malým počtem zaměstnanců. Dále je podstatné, že ne za každé porušení obecného nařízení musí být udělena pokuta. Správce může být například nejprve upozorněn, že zamýšlené operace zpracování pravděpodobně porušují obecné nařízení, nebo může být uděleno napomenutí,“ zdůrazňuje Jana Kaplická.

Dohled nad dodržováním směrnice i ukládáním sankcí zajišťuje v ČR Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). „Žádná tabulka s výčtem prohřešků a výší sankce neexistuje, a ani nikdy existovat nebude, protože by popřela popsaná základní pravidla udělování sankcí,“ připojuje Jana Kaplická.

České firmy podle jejích zkušeností nakládání s fotografiemi zaměstnanců zatím moc neřešily. „Nyní se postoj mění. Zaměstnavatelé, kteří se o GDPR zajímají, budou opatrní. Ti, co nařízení ignorují, si počkají na prvního nespokojeného zaměstnance, který je nahlásí na ÚOOÚ a po provedení kontroly budou nuceni změny provést,“ předpokládá Jana Kaplická.

Generální souhlas není možný

Firmy si zároveň nepomohou, pokud zaměstnancům předloží při podpisu pracovní smlouvy „generální souhlas“ se zveřejňováním fotografií. „Toto rozhodně v souladu s GDPR nebude. Jakýkoliv souhlas s nakládáním s osobními údaji nesmí být součástí pracovní smlouvy a nesmí být všeobecný. Musí být naprosto dobrovolný, tedy mimo pracovně právní dokumenty. Zaměstnavatel musí být přípraven na možnost, že tento souhlas nedostane. Nebo bude souhlas odvolán,“ zdůrazňuje Jana Kaplická.

Kromě toho musí být podle ní souhlas vždy konkrétní. „To znamená souhlas s používáním konkrétní fotografie na profilu, v mailech, na Skypu či jiných komunikačních kanálech a podobně. Předpokládá se, že fotografie z firemních akcí ‚zveřejněné‘ ve společenské místnosti zaměstnavatele, kam nemají přístup lidé zvenku, ÚOOÚ vadit nebudou. Rozhodně by nebylo moudré je ale zveřejnit na webových stránkách a podobně. Jak se bude zacházet s fotografiemi na ročenkách společností, zatím netušíme. Opatrnost ale je rozhodně u větších společností namístě,“ soudí Jana Kaplická.

Pro firmy je navíc komplikací, že i v případě, že měli z minulosti souhlas pracovníků se zveřejněním snímků, který ale nesplňuje parametry GDPR, musí si opatřit souhlas znovu. „Musí ‚doplnit‘ tento souhlas, pokud původní souhlas nesplňoval standardy GDPR, aby fotografie mohly dále zpracovávat,“ uzavírá Karin Pomaizlová.

Zdroj citace: www.businessinfo.cz

„Milostpane, tak nám omezili online prodeje.“ I tak by se dal parafrázovat známý výrok ze Švejka, shrnující rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci výrobce luxusní kosmetiky „Coty Germany GmbH“ (Coty) proti jednomu z jejích distributorů společnosti „Parfümerie Akzente GmbH“ (Akzente)[1], ve kterém Coty zakazovalo společnosti Akzente jako jednomu z členů jí provozovaného selektivního distribučního systému, prodávat kosmetické výrobky, jejž považovala za luxusní, prostřednictvím internetových platforem třetích osob (v tomto případě šlo o platformu „amazon.de“) (Rozsudek). V době, kdy Evropská komise pořádá doslova hon na jakákoliv omezení tzv. „online prodejů“ se jedná o rozsudek zásadní, i když nikoliv zcela překvapivý.

Internetový prodej smluvních výrobků autorizovaným prodejcem v rámci neexkluzivní selektivní distribuce se nepovažuje za působení mimo schválené místo podniku ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení EK č. 330/2010 ze dne 20. 4. 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (nařízení 330).[2] Omezení tzv. online prodejů je považováno za tvrdé omezení, jež automaticky zneplatňuje celou distribuční dohodu. Do této kategorie spadalo i omezení ve věci Rozsudku.[3]

Společnost Coty považovala prodávané výrobky pod značkou „Coty Prestige“ za luxusní a striktně požadovala od všech svých distributorů ochranu jejich luxusní image. Pro tyto výrobky Coty ve svých distribučních smlouvách vyžadovala důsledné plnění kvalitativních kritérií a zároveň podmiňovala prodej na internetu určitými podmínkami, přičemž výslovně zakázala viditelné zapojení do prodeje třetích neschválených podniků.[4] Nezakazovala internetové prodeje skrze vlastní platformu, která podmínky luxusní image splňovala. Tento zákaz se nelíbil distributorovi Akzente, který se obrátil na německé soudy. V prvním stupni uspěl, nicméně odvolací soud položil SDEU čtyři předběžné otázky, na něž v Rozsudku odpovídá.

Není luxus jako luxus

Již dříve SDEU, resp. ESD potvrdili, že „luxusní povaha“ určitého zboží je (může být) jeho klíčovým ukazatelem, definujícím jeho povahu, přičemž provozovatel je oprávněn chránit kvalitu (a povahu) takového zboží v rámci své selektivní distribuce, při dodržení již tradičních korektivů – zákazu diskriminace a zásady proporcionality.[5] Je tedy legitimní, aby výrobce požadoval po členech své distribuční sítě plnění určitých kvalitativních, nediskriminačních a proporcionálních kritérií (posuzovaných, jak jinak, vždy ad hoc), který zajistí ochranu luxusní image výrobků a jejich správného používání.

Proto není až tak velkým překvapením, že SDEU potvrdil praxi Coty jako dovolenou, resp. jako nevylučující možnost dovolat se vynětí dle nařízení 330.[6] Schválení distributoři tedy mohou prodávat smluvní výrobky na internetu jak prostřednictvím vlastních internetových stránek, mají-li k dispozici elektronickou výkladní skříň schválené prodejny a je-li zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků, tak prostřednictvím neschválených platforem třetích stran, není-li jejich zapojení navenek viditelné pro spotřebitele (aniž by však Soudní dvůr upřesnil, co si pod tím konkrétně představit). Zákaz společnosti „Coty“ totiž omezuje specifickou formu internetového prodeje a nelze ho považovat jako omezující okruh zákazníků distributorů ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010, ani jako omezení pasivních prodejů schválených distributorů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) tohoto nařízení.

Svou roli v Rozsudku zajisté hraje i fakt, že, jak vyplývá ze závěrečné zprávy Evropské komise o šetření v oblasti elektronického obchodu ze dne 10. 5. 2017[7], nejvýznamnějším distribučním kanálem v rámci distribuce na internetu jsou internetové obchody samotných distributorů, které provozuje více než 90 % dotázaných distributorů. Je otázkou, zda by Rozsudek zněl stejně i v případě, že by poměry byly odlišné (což lze do budoucna očekávat).

S Rozsudkem vyvstávají tyto klíčové otázky:

1. Jak se bude definice „luxusního zboží“ dále vyvíjet, rozuměj rozšiřovat, neboť si lze představit snahu pod tento pojem subsumovat co možná nejširší okruh výrobků; a zároveň
2. Zda se uvolňování relativně striktních pravidel tzv. online prodejů zastaví u tohoto rozhodnutí, anebo se nyní vyrojí celá řada dalších charakteristik některých výrobků, které podobně jako „luxus“ budou potenciálně odůvodňovat rozdílný přístup k některým výrobcům a k podmínkám fungování jejich selektivní distribuční sítě.

Ad 1.

Jasná definice toho, co lze považovat za „luxusní zboží“ (jak jinak) neexistuje, neboť by to byl požadavek nereálný. Soudní dvůr v rámci Rozsudku nicméně zopakoval, co již uvedl ve věci „Copad“: kvalita luxusních výrobků nevyplývá pouze z jejich materiálních vlastností, ale též z prestižní povahy a image, jež jim propůjčuje dojem luxusu, že tento dojem představuje podstatný prvek uvedených výrobků, který je v očích spotřebitelů odlišuje od ostatních obdobných produktů, a že tudíž narušení zmíněného dojmu luxusu může ovlivnit i samotnou kvalitu těchto výrobků.[8] Otázkou je, zda na „luxusní povahu“ určitého výrobku lze nahlížet toliko prizmatem jeho ceny, resp. veřejného mínění.

Dle těchto kritérií tedy bude dále posuzováno, co je a co není možné považovat za luxusní výrobky (zboží). Z našeho pohledu lze očekávat u některých výrobců určitého zboží snahu podřadit své výrobky pod definici luxusního výrobku s potřebou zuby nehty bránit svou image, přičemž se takoví výrobci mohou snažit omezovat své prodejce při nabízení svých výrobků přes online platformy třetích osob. V prizmatu ekonomických výsledků se zdá být jakékoliv omezení prodejů nelogickým rozhodnutím výrobce kteréhokoliv zboží, nicméně v případech selektivní distribuce tomu tak nemusí vždy být, ba naopak. Zájem na řádném fungování selektivní distribuční sítě v sobě v drtivé většině případů zahrnuje i snahu omezovat prodeje skrze prodejní kanály, jež nejsou pod kontrolou výrobce (výhradního dovozce). Obecné omezení prodejů neschváleným subjektům je podstatou fungování selektivní distribuce (ať již kvalitativní nebo kvantitativní), přičemž sama Evropská komise s tímto omezením (při splnění 3 základních podmínek) počítá.[9] Má to však své meze, které nesmějí být překročeny.

Bude zajímavé sledovat tendence výše nastíněného „extenzivního“ výkladu například na trzích se šperky, luxusními hodinkami, eventuálně i na trzích osobních automobilů. Zde, ačkoliv o automobilu zřejmě nelze hovořit jako o „luxusním výrobku“, lze dle našeho názoru očekávat vzhledem ke specifické povaze automobilového průmyslu snahu usilovat o eventuální vlastní pravidla pro online prodeje.

V tomto ohledu se lze domnívat, že se v budoucnu objeví nové rozsudky, které by se mohly zabývat právě některými z těchto snah.

Dále vyvstává otázka, zda bude možné závěry Rozsudku aplikovat i na poskytování „luxusních“ služeb, např. omezením jejich nabídek na „slevových portálech“ atd. Domníváme se, že tomu tak je, neboť výhoda ochranného štítu nařízení 330, a tedy i závěry uvedené v Rozsudku, lze pravděpodobně aplikovat jak na distribuci zboží, tak i na poskytování služeb.[10]

Ad 2.

Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je v souladu s ustanovením článku 101 odst. 1 SoFEU, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, stanovených jednotně a neuplatňovaných diskriminačním způsobem, a pokud nepřekračují meze toho, co je nezbytné (princip proporcionality) (Podmínky).

Od rozsudku „Copad“ je možné, aby výrobci (exkluzivní dovozci) zakázali prodej určitých výrobků ve „výprodeji“, jestliže by taková forma prodej mohla ovlivnit prestiž výrobků tak výrazně, že by byla zpochybněna kvalita a jakost těchto výrobků.

Od rozsudku „Pierre Fabre“ není možné plošně zakázat distributorům prodej výrobků přes internet, a to ani s poukazem na eventuální nebezpečí pro spotřebitele, kteří dle Soudního dvora nutně nepotřebují při koupi farmaceutických produktů asistenci diplomovaného farmaceuta. Jinými slovy, zachování prestižní image nemůže představovat jediný legitimní cíl pro omezení hospodářské soutěže.

Od rozsudku „Coty“ je možné, aby výrobci (exkluzivní dovozci) zakázali využívat navenek viditelným způsobem platforem třetích stran v rámci internetového prodeje za předpokladu splnění Podmínek. Ačkoliv takový zákaz, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, fakticky limituje určitou formu internetového prodeje, nepředstavuje ani omezení okruhu zákazníků distributorů ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330, ani omezení pasivních prodejů schválených distributorů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) stejného nařízení.

Klíčovou skutečností je, že takové omezení zaručí, že tyto výrobky budou v rámci elektronického obchodování spojovány výhradě se schválenými distributory, a nikoliv s platformami neschválených prodejců. Vzhledem k tomu, že takové spojování je právě jedním z cílů využívání systému selektivní distribuce, schválený zákaz podle všeho představuje z hlediska vlastností systému selektivní distribuce logické omezení.

Lze si představit, že s ohledem na posledně uvedený cíl takového omezení, budou někteří výrobci (zejména ti, provozující selektivní distribuci) vyvíjet snahu nacházet nové „legitimní“ cíle pro omezování internetových prodejů vedle Rozsudkem „zlegitimizovaného“ cíle zachovat image a luxusní povahu výrobku. Příkladem by mohly být například cíle zachování bezpečnosti spotřebitele (při prodeji potenciálně nebezpečného zboží), nezbytná asistence profesionála při prvotní poprodejní edukaci spotřebitele[11] nebo nezbytnost prevence proti případné odpovědnosti za škody způsobené nesprávným využíváním výrobku.

Je též možné, jak šlo ostatně vyčíst ze stanoviska generálního advokáta Nilse Wahla k této věci[12], že by se do budoucna mohla výjimka „Coty“ aplikovat na omezení online prodejů skrze platformy třetí „nečlenských“ osob jakéhokoliv zboží, prodávaného v rámci selektivní distribuce. Fantazii se meze nekladou.

Závěr

V době, kdy je snaha Evropské komise o faktické otevření internetu zboží (a služeb) všem spotřebitelům, bez ohledu na jejich polohu, představuje na první pohled rozsudek ve věci „Coty“ krok zpátky. Při podrobnějším zamyšlení se však jedná o logický a pragmatický krok, který zřejmě nikoho nemohl překvapit. Pro některé výrobce však precedent „Coty“ může představovat možnost, jak výše uvedenou snahu Evropské komise, která není vždy výrobci vnímána pozitivně (ba naopak), co nejvíce ztížit. Samotný Rozsudek totiž sám o sobě skýtá možnosti případné argumentace ve prospěch širší interpretace možnosti omezit online prodeje, přesahující výrobky luxusní povahy a vztahující se na veškeré selektivní distribuce.

V každém případě ovšem doporučujeme, aby si výrobci (dovozci) náležitě zhodnotili dopad zavedení případného omezení online prodejů v rámci svého distribučního řetězce s ohledem na závěry tohoto Rozsudku a případného dopadu na aplikaci nařízení 330.

[1] Viz – dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] Viz mimo jiné Rozsudek SDEU ze dne 13. 10. 2011 č. C-439/09 – „Pierre Fabre Dermo-Cosmétique“ – vztahující se k čl. 4 písm. c) dříve účinného nařízení 2790/1999, avšak plně aplikovatelného též na „aktuální“ nařízení 330/2010.
[3] Viz článek 4 nařízení 330 (Omezení, jež vedou k odebrání výhody blokové výjimky – tvrdá omezení): „Výjimka podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran: […] b) omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, c) omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni […].“
[4] „Vybavení a zařízení obchodů, nabízené zboží, reklama a prezentace prodávaných výrobků musí zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek Coty Prestige.“„Označení prodejen, ať už obsahuje pouze název podniku, nebo i další prvky či firemní slogany, nesmí vzbuzovat dojem omezeného výběru zboží, vybavení podprůměrné kvality nebo nedostatečného poradenství […].“ V rámci dodatku o prodeji na internetu se uvádí, že “schovatel je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny a že je zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků“, přičemž výslovně zakazuje používání jiného obchodního označení, jakož i navenek viditelného zapojení třetích podniků, které nejsou schválenými schovateli Coty Prestige.
[5] viz rozsudek SDEU ze dne 23. 4. 2009 č. C59/08 ve věci Copad SA proti Christian Dior couture SA, Vincent Gladel, jednající jako správce podstaty v úpadkovém řízení společnosti Société industrielle lingerie (SIL), Société industrielle lingerie (SIL): „…majitel ochranné známky se může dovolávat práv, jež z této ochranné známky plynou, proti nabyvateli licence, který poruší ustanovení licenční smlouvy zakazující z důvodů prestiže ochranné známky prodej takových výrobků, jako jsou ty, o něž se jedná v původním řízení, společnostem zabývajícím se výprodejem, pokud se prokáže, že toto porušení vede z důvodu skutkových okolností věci, o niž se jedná v původním řízení, k zásahu do image elegance a prestiže, který zmíněným produktům propůjčuje dojem luxusu.“
[6] Systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejichž hlavním účelem je zajistit těmto výrobkům „luxusní image“, představují prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, za předpokladu, že jsou další prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální další prodejce stanovena jednotně a nejsou používána diskriminačním způsobem, že povaha dotčeného výrobku, včetně prestižní image, k zajištění jeho kvality a jeho správného využívání takovou selektivní distribuci vyžadují, a že stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné.
[7] Viz – dostupné na www, k dispozici >>>

.
[8] Viz rozsudek „Copad“, body 24 až 26
[9] Viz bod 174 a násl. Pokynů Evropské komise k vertikálním omezením č. 2010/C 130/01 (Pokyny)
[10] Viz definice vertikální dohody v článku 1 odst. 1 písm. a) nařízení 330/2010 nebo viz bod 2 Pokynů
[11] Ačkoliv v rozsudku Pierre Fabre byl argument nezbytné přítomnosti erudovaného farmaceuta během prodeje zamítnut jako nikoliv nezbytný.
[12] Viz – dostupné na www, k dispozici >>> .

Zdroj citace: © EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

JUDr. Milan Listík, LL.M, M.JAE,
právník a Vedoucí pracovní skupiny Automobilový průmysl

PETERKA & PARTNERS advokátní kancelář s.r.o.

Chyby při ukončení pracovního poměru se může dopustit jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec.

Neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele

Pokud zaměstnanec, kterému dal zaměstnavatel neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, oznámí zaměstnavateli písemně a bez zbytečného odkladu, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy to, že trvá na dalším zaměstnávání, oznámil zaměstnavateli, a až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. (§ 69 odst. 1 ZP)

Když zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a pokud se se zaměstnavatelem písemně nedohodne na jiném dnu skončení, jeho pracovní poměr skončí dohodou, a to:

• byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
• byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit, ale s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. (§ 69 odst. 3 ZP)

Pokud celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, přesahuje 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele náhradu mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit. Soud však přihlédne k tomu, zda byl zaměstnanec zaměstnán, jakou práci konal a jakého výdělku dosáhl nebo proč nepracoval. Moderační právo soudu je upraveno v ustanovení § 69 odst. 2 ZP.

Neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnance

Pokud dal neplatnou výpověď nebo zrušil-li neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době zaměstnanec a zaměstnavatel písemně bez zbytečného odkladu oznámil zaměstnanci, že chce, aby dále pracoval, pracovní poměr trvá. Pokud zaměstnanec nebude pokračovat v práci pro zaměstnavatele, může na něm zaměstnavatel požadovat náhradu vzniklé škody, a to ode dne, kdy zaměstnavatel zaměstnanci oznámil, že na dalším konání práce trvá. (§ 70 odst. 1 ZP)

Když však zaměstnavatel, se kterým zaměstnanec rozvázal pracovní poměr neplatně, netrvá na tom, aby zaměstnanec pracoval, platí, že pracovní poměr skončil dohodou:

• byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,
• byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit,

ale jen pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem písemně nedohodne na jiném dnu skončení pracovního poměru. Zaměstnavatel, který netrval na tom, aby zaměstnanec pracoval, náhradu škody vůči zaměstnanci uplatňovat nemůže. (§ 70 odst. 2 až 3 ZP)

Společně pro zaměstnance i zaměstnavatele

Pokud dojde k rozvázání pracovního poměru dohodou, která je neplatná, platí i v tomto případě obdobně jako při neplatné výpovědi při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu postup podle § 69 ZP. Právo na náhradu škody pro neplatnost dohody však má jen zaměstnanec, zaměstnavatel toto právo uplatňovat nesmí. (§ 71 ZP)

O neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může rozhodnout jedině soud, na který se může obrátit jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec. Žalobu musí podat u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Marným uplynutím lhůty toto právo v souladu s § 330 ZP zaniká. (§ 72 ZP).

Zdroj citace: Verlag Dashöfer

Zvažujete nařízení hromadného čerpání dovolené? Zrekapitulujeme pro Vás zásady stanovené zákoníkem práce.

Zaměstnavatel podle § 220 zákoníku práce může v dohodě s odborovou organizací či se souhlasem rady zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí, určit hromadné čerpání dovolené, jestliže je to nutné z provozních důvodů. V případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace a ani rada zaměstnanců, určuje hromadné čerpání dovolené zaměstnavatel sám. Hromadné čerpání dovolené nesmí činit více než dva týdny a u uměleckých souborů z povolání nesmí činit více než čtyři týdny. Určení hromadného čerpání dovolené z jiných než provozních důvodů není možné.

Zaměstnavatel může určit hromadné čerpání dovolené všem zaměstnancům, nebo jen zaměstnancům některých provozů či provozoven. I v době hromadného čerpání dovolené je u některých zaměstnavatelů nutné zajistit určité činnosti, například údržbu nebo ostrahu majetku zaměstnavatele. Proto zaměstnavatel může určit, že hromadné čerpání dovolené se na zaměstnance některých pracovišť nebo profesí nevztahuje (například na zaměstnance údržby, ostrahy apod.).

Zaměstnavatel musí při určování hromadného čerpání dovolené dodržovat obecné zásady, které platí pro čerpání dovolené, zejména § 217 zákoníku práce. V případě, že v době hromadného čerpání dovolené je například zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, zaměstnankyně čerpá mateřskou dovolenou, nebo zaměstnanec nebo zaměstnankyně čerpají rodičovskou dovolenou, nebo mají jinou překážku v práci na straně zaměstnance, hromadné čerpání dovolené se na ně nevztahuje (dovolenou nečerpají).

V praxi může nastat situace, že zaměstnanec vyčerpal dovolenou ještě před tím, než bylo určeno hromadné čerpání dovolené, nebo má právo pouze na poměrnou část dovolené, nebo mu byla dovolená krácena, a proto v době hromadného čerpání dovolené již žádnou dovolenou čerpat nemůže (na dovolenou již nemá právo). V tom případě mu zaměstnavatel v době hromadného čerpání dovolené musí přidělovat práci podle pracovní smlouvy, neboť podle § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a zaměstnanec má podle § 34b odst. 1 zákoníku práce právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, s výjimkou kratší pracovní doby nebo konta pracovní doby. Zaměstnavatel proto zaměstnanci musí přidělovat práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. V případě, že zaměstnavatel tomuto zaměstnanci práci nepřidělí, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, při které zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Jak vyplývá z judikatury, možnost určení hromadného čerpání dovolené se nedotýká obecných zásad při určování doby čerpání dovolené, jmenovitě povinnosti zaměstnavatele přihlédnout při určování doby čerpání dovolené k oprávněným zájmům zaměstnance. Po dobu hromadného čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen zajistit zaměstnanci práci. Neučiní-li tak, je povinen poskytnout mu náhradu ušlé mzdy (R 93/70).

Zdroj citace: Verlag Dashöfer