manager

Právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku musí zapsat svého skutečného majitele do 1. ledna 2019; ostatní právnické osoby zapsané do dalších veřejných rejstříků pak musí svého skutečného majitele zapsat do 1. ledna 2021.

Od 1. ledna 2018 nabyla účinnosti zbylá ustanovení novely zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, označovaného někdy také jako AML zákon. Ustanovení vstupující v účinnost uvedla v život tzv. evidenci skutečných majitelů právnických osob, která slouží k evidenci fyzických osob, které mají faktický či právní vliv na právnickou osobu povinnou tyto fyzické osoby do evidence nahlásit. Do evidence mají přístup vybrané orgány státní moci včetně obcí při provádění kontroly v oblasti čerpání dotací, nikoliv však v otázkách spojených s veřejnými zakázkami, jako tomu je na Slovensku.

Právnické osoby vlastněné či zřizované obcí zapíší do evidence skutečných majitelů svého ředitele v případě příspěvkové organizace, jednatele v případě společnosti s ručením omezeným či například představenstvo u akciové společnosti.

Co je evidence skutečných majitelů?

Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění účinném od 1. ledna 2018 (dále také jen „rejstříkový zákon“), zřizuje evidenci skutečných majitelů k 1. lednu 2018. V podrobnostech viz § 118b a násl. rejstříkového zákona.

Evidence skutečných majitelů je informačním systémem veřejné správy, do kterého se zapisují zákonem vymezené údaje o skutečných majitelích. Evidence je neveřejná a je vedena rejstříkovými soudy. Evidováni jsou skuteční majitelé (1) právnických osob zapsaných do veřejného rejstříku podle rejstříkového zákona a skuteční majitelé (2) svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů.

Mimo režim veřejných rejstříků podle rejstříkového zákona existuje v ČR ještě 5 dalších rejstříků: (1) rejstřík veřejných výzkumných institucí, (2) rejstřík školských právnických osob, (3) rejstřík registrovaných církví a náboženských společností a dalších právnických osob, (4) rejstřík honebních společenstev a (5) rejstřík politických stran a politických hnutí. Na všechny právnické osoby zapsané do těchto rejstříků se vztahuje povinnost mít informace o svém skutečném majiteli, nicméně není stanovena povinnost zapisovat tyto údaje o skutečném majiteli do těchto speciálních rejstříků ani do evidence skutečných majitelů.

Je třeba zdůraznit, že evidence není veřejným rejstříkem ve smyslu rejstříkového zákona. To mimo jiné znamená, že se na ni neuplatní režim známý pro veřejné rejstříky. Není zde režim materiální publicity, právo podat návrh na zápis má pouze zapsaná osoba nebo svěřenský správce, nevede se rejstříkové řízení, nejsou stanoveny přímé sankce za nesplnění povinnosti k zápisu atd.

Kdo je skutečný majitel?

Pojem skutečného majitele vymezuje zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v aktuálně platném znění (tzv. „AML zákon“), a to konkrétně ve svém § 4 odst. 4. Materiální definice skutečného majitele je následující:

Skutečným majitelem se rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti.

Skutečný majitel (anglicky „beneficial owner“) je tedy vždy člověk, fyzická osoba. Jde o člověka ve specifickém postavení k určité právnické osobě (či ke svěřenskému fondu). Za skutečného majitele lze obecně označit toho, kdo již nemá nikoho dalšího nad sebou a kdo zásadním způsobem řídí činnost právnické osoby, a/nebo z její činnosti profituje. Skutečným majitelem tak typicky je ten, kdo vlastní významný podíl na entitě nebo je příjemcem významného podílu jejích výnosů.

Určení skutečného majitele je úkolem každé právnické osoby (či svěřenského fondu). Je tedy na právnické osobě, respektive na členech jejích orgánů, aby skutečného majitele identifikovali. Tato povinnost plyne z § 29b odst. 1 AML zákona:

Právnická osoba vede a průběžně zaznamenává aktuální údaje ke zjištění a ověření totožnosti svého skutečného majitele včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele či jiného odůvodnění, proč je tato osoba považována za skutečného majitele.

Způsob identifikace skutečného majitele se může lišit s ohledem na právní formu právnické osoby, u níž se skutečný majitel zjišťuje. Hledání skutečného majitele pak může být složitější u těch subjektů, které jsou součástí nějaké širší struktury.

AML zákon stanovuje určitá vodítka, indikátory (srov. jeho § 4 odst. 4), podle kterých lze při identifikaci skutečného majitele postupovat. Vždy je však třeba mít na paměti, že cílem je identifikovat skutečného majitele ve smyslu jeho materiální definice tj. toho, kdo má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě (či svěřenském fondu). Indikátory samy o sobě skutečného majitele neoznačují. Např. disponování s určitým podílem na hlasovacích právech může na pozici skutečného majitele poukazovat, nemusí ji však nezbytně zakládat. Indikátory nicméně zachycují s přihlédnutím k jednotlivým právním formám typové či obvyklé případy, které zakládají postavení určité fyzické osoby jako skutečného majitele. Ve vztahu k jednotlivým skupinám právnických osob (a právních uspořádání) lze uvést následující.

• Obchodní korporace

U obchodních korporací je indikátorem pozice skutečného majitele to, že daný člověk

1. sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv této obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %,
2. sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě ovládá osobu uvedenou v bodě 1, nebo
3. má být příjemcem alespoň 25 % zisku této obchodní korporace.

Uvedené ukazatele jsou využitelné zejména v situaci větvící se struktury s více subjekty v řetězci, kde jedna společnost má podíl na jiné a ta na další atd. Ve snaze vypátrat skutečného majitele se lze zaměřovat vždy na podílově dominantní společnost a dále zkoumat její strukturu (společníků či akcionářů).

Nelze-li pomocí uvedených indikátorů identifikovat konkrétní fyzickou osobu jako skutečného majitele, případně není-li takto určená osoba skutečným majitelem ve smyslu materiální definice, zapíše se jako skutečný majitel člen statutárního orgánu dané právnické osoby (nebo zástupce právnické osoby, která je členem statutárního orgánu při výkonu funkce v dané osobě, anebo osoba v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu).

Příkladem obchodní korporace, u které obvykle nelze zjistit skutečného majitele či skutečného majitele vůbec nemá, může být typicky kótovaná akciová společnost s rozptýlenou akcionářskou strukturou nebo bytové družstvo s vysokým počtem členů.

• Spolek, obecně prospěšná společnost a společenství vlastníků

U těchto právnických osob je indikátorem pozice skutečného majitele to, že daný člověk

1. disponuje více než 25 % jejích hlasovacích práv nebo
2. má být příjemcem alespoň 25 % z jí rozdělovaných prostředků.

Nad rámec zákonných ukazatelů skutečného majitele se lze v případě uvedených, obvykle neziskových právnických osob domnívat, že velmi často vůbec skutečného majitele ve smyslu materiální definice mít nebudou. V takovém případě se do evidence skutečných majitelů jako skutečný majitel zapíše (podobně jako u obchodních korporací) obvykle člověk, který je členem (či zástupcem člena – právnické osoby) statutárního orgánu dané právnické osoby. To neznamená, že např. spolek nemůže mít skutečného majitele ve smyslu materiální definice; takové případy však nejsou pravidlem.

Uvedené se uplatní také ve vztahu k dalším právnickým osobám vedeným ve spolkovém rejstříku – pobočné spolky, zahraniční spolky, pobočné spolky zahraničních spolků, zájmová sdružení právnických osob, odborové organizace, mezinárodní odborové organizace, organizace zaměstnavatelů a mezinárodní organizace zaměstnavatelů.

• Právnické osoby veřejnoprávní povahy zapisované do veřejného (obchodního) rejstříku

V případě právnických osob veřejnoprávní povahy se lze domnívat, že u některých z nich je identifikace skutečného majitele ve smyslu materiální definice z principu nemožná. V případě subjektů existujících a fungujících ve veřejném zájmu se tedy typicky zapíše jako skutečný majitel člověk, který je členem (či zástupcem člena – právnické osoby) statutárního orgánu dané osoby.

• Ústav
• Nadace a nadační fond
• Svěřenský fond nebo zahraniční svěřenský fond

Zdroj citace: SMO ČR

V následujícím příspěvku zmapujeme nejčastější omyly, ke kterým dochází v praxi při poskytování odstupného vyplaceného zaměstnanci při ukončení pracovního poměru.

Ve smlouvě (individuální i kolektivní) může být dohodnuto, popř. vnitřním předpisem určeno, že zaměstnavatel bude vyplácet zaměstnancům vyšší odstupné, než jaké stanoví ZP coby zákonné minimum. Také ze smlouvou nebo vnitřním předpisem navýšeného odstupného se odvádí pouze daň z příjmů. Odstupné se totiž jako celek nezahrnuje do vyměřovacího základu pro účely zdravotního a sociálního pojištění.

Občas se stává, že zaměstnavatelé poskytují svým zaměstnancům plnění, které nemá žádnou vazbu na zákonné důvody pro poskytnutí odstupného, ale jako odstupné je nazváno (např. v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru z důvodu dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci nebo jako „cena” za souhlas zaměstnance s dohodou o rozvázání pracovního poměru). Protože v těchto případech nejde ve své podstatě o odstupné podle ZP (pojmenování nerozhoduje), musí zaměstnavatel z takového plnění odvést vedle daně též příslušné pojistné. Dle mého názoru to platí bez ohledu na to, že Nejvyšší soud připustil, že od právní úpravy obsažené v § 67 ZP se lze odchýlit.

Právo na zákonné odstupné vzniká zaměstnanci až v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru ze zákonem předpokládaných důvodů. Výplaty odstupného se proto nemůže domáhat např. zaměstnanec, kterému se v důsledku uplatnění ochranné doby přerušil běh výpovědní doby a prodloužený pracovní poměr ještě trvá (viz ustanovení § 53 odst. 2 ZP). Rovněž se může stát, že mezitím skončí pracovní poměr jinak (např. smrtí), takže právo na odstupné zaměstnanci nakonec ani nevznikne.

Právo na odstupné nemá automaticky zaměstnanec, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa dle ustanovení § 73a odst. 2 ZP a jemuž byla následně dána zaměstnavatelem výpověď z pracovního poměru z důvodu jeho „nadbytečnosti”. Zde totiž zpravidla nejde o nadbytečnost v návaznosti na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně (pracovní místo se neruší).

Personalisté občas dovozují, že právní úpravu vrácení odstupného je nutné uplatnit i na případ souběžných pracovněprávních vztahů u jednoho a téhož zaměstnavatele, kdy např. zaměstnanec pracuje u zaměstnavatele jednak v rámci pracovního poměru, jednak na základě dohody o pracovní činnosti a první z uvedených pracovněprávních vztahů mu skončí z důvodu, s nímž ZP spojuje právo na odstupné, kdežto pracovněprávní vztah založený dohodou o pracovní činnosti bude trvat i nadále. Právní úpravu obsaženou v ustanovení § 68 ZP nelze ale na tento případ vůbec uplatnit. Samotná okolnost, že zaměstnanci trvá u zaměstnavatele další pracovněprávní vztah, nezakládá jeho povinnost odstupné, na které mu vznikne právo v souvislosti se skončením pracovní poměru, vrátit nebo že by je zaměstnavatel vůbec nemusel vyplatit. Jestliže zaměstnanec před skončením pracovního poměru pracoval ve více pracovněprávních vztazích u jednoho zaměstnavatele, trvání jednoho z nich mu z hlediska účelu odstupného nijak nenahrazuje ztrátu druhého a o žádném naplnění účelu odstupného nelze hovořit. Navíc ZP má na mysli vznik nového pracovněprávního vztahu k témuž zaměstnavateli po skončení pracovního poměru.

Zdroj citace: Verlag Dashöfer

Ochranná známka EU má na území Evropské unie zajistit jejímu vlastníkovi ochranu obchodního názvu nebo názvu jeho výrobků a služeb před zneužíváním jinými osobami. Vlastník ochranné známky je jediný, kdo je oprávněn nakládat s označením v souvislosti s konkrétními výrobky a službami, pro které je ochranná známka zapsaná. Nikdo jiný není oprávněn do tohoto práva vlastníkovi bez jeho souhlasu zasahovat. Naproti právům, která vlastník ochranné známky má, stojí i povinnosti, především povinnost ochrannou známku užívat. Nařízení EU č. 2017/1001 o ochranné známce Evropské unie (dále jen „Nařízení“) v čl. 18 odst. 1 stanovuje, že „pokud do pěti let od zápisu nezačal vlastník ochrannou známku EU řádně v Unii užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka EU sankcím.“ Těmito sankcemi je pak především zrušení ochranné známky nebo nemožnost úspěšně bránit zápisu stejné nebo podobné ochranné známky jiným subjektem.

V praxi může docházet k tomu, že ostatní subjekty, zejména konkurence, která má také zájem konkrétní označení užívat, napadne nedostatečné užívání ochranné známky a bude se v souladu s čl. 58 Nařízení domáhat zrušení ochranné známky. Pokud je návrh na zrušení ochranné známky podán a vlastník ochranné známky nechce, aby ochranná známka byla zrušena, musí se proti návrhu na zrušení bránit. Vlastník ochranné známky musí v řízení o zrušení ochranné známky prokázat, že zapsanou ochrannou známku řádně užívá. Pojem řádné užívání není v Nařízení jasně specifikován, proto v praxi často vyvstane otázka, v jakém rozsahu, intenzitě, množství a případně v kolika zemích musí vlastník známku užívat, aby užívání ochranné známky mohlo být považováno za řádné.

O návrzích na zrušení ochranné známky EU z důvodu jejího neužívání rozhoduje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále jen „EUIPO“) a pokud strany s rozhodnutím EUIPO nesouhlasí, pak rozhoduje Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen „ESD“), který k otázce řádného užívání ochranné známky vytvořil rozsáhlou judikaturu.

Základní podmínky, které třeba posoudit, aby se určilo, zda je ochranná známka řádně užívána, stanovil ESD v rozsudku ze dne 11. 5. 2006, ve věci C-416/04 P Sunrider v. OHIM. Hlavní podmínkou je, aby ochranná známka byla užívána v souladu s její hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb za účelem vytvoření nebo zachování podílu na trhu. Pro naplnění podmínky účelu vytvoření nebo zachování podílu na trhu se zvažuje, zda je známka skutečně užívána a zda je užívána v konkrétním obchodním styku tak, aby její užívání bylo odůvodněné.

Skutečným užíváním je užívání ochranné známky, které není jen symbolické, aby zajistilo ochranu práv ze známky, ale užívání, jehož cílem je naplnit základní funkci známky a získat nebo udržet podíl na trhu.[1]

Vlastník má ochrannou známku užívat v obchodním styku způsobem, který je odůvodněný. V úvahu se především bere četnost nebo pravidelnost užívání.[2] Zohledňuje se také skutečnost, že známka je užívána při uvádění nových výrobků nebo služeb na trh. Není však stanoven kvantitativní rozsah, který by bylo nutno považovat za řádné užívání, jelikož i minimální užívání může být považováno za řádné, pokud je takové užívání obchodně odůvodněno a v daném odvětví obvyklé. Dle ESD dokonce i užívání jediným zákazníkem, který dováží výrobky, může být dostačující k prokázání řádného užívání, pokud má dovoz obchodní opodstatnění pro majitele ochranné známky.[3]

Při posuzování řádného užívání je nutné analyzovat místo, čas, rozsah a povahu užívání[4] a následně poměřovat, zda je toto užívání obchodně odůvodněné z hlediska vytvoření nebo zachování podílu na trhu. Vlastník ochranné známky musí k prokázání splnění těchto kritérií předložit důkazy. K prokázání řádného užívání slouží důkazy, které prokazují vazbu mezi ochrannou známkou a zbožím nebo službami a vlastníkem ochranné známky. Těmito důkazy zpravidla budou obaly, katalogy, reklamní materiály a faktury, které EUIPO považuje za přímý důkaz o řádném užívání ochranné známky.[5] K prokázání řádného užívání ochranné známky by předložené důkazy měly objektivně svědčit o užívání ochranné známky.[6]

Ochranná známka EU má sloužit jejímu vlastníkovi k ochraně označení na celém území EU a nabídnout mu jednodušší alternativu vedle zapisování ochranných známek v každém členském státě. Pro vlastníka ochranné známky by mělo být jednodušší chránit své výrobky a služby při jejich uvádění na trzích ostatních členských států. Pokud však vlastník ochranné známky tento úmysl nemá, může dojít k výmazu jeho ochranné známky z důvodu, že známku užívá jen např. v jednom členském státě?

Rada a Komise EU se v minulosti k této otázce vyjádřily ve společném prohlášení tak, že „skutečné užívání v jediném členském státě představuje skutečné užívání ve Společenství.“[7] Tato interpretace však byla ESD odmítnuta s poukazem na skutečnost, že prohlášení Rady ani Komise, které nenachází vyjádření ve znění sekundárního práva, nemohou být využita při výkladu jednotlivých ustanovení.[8]

Ač by tedy bylo možné očekávat, že pro řádné užívání by ochranná známka EU měla být užívána na širším území než ochranná známka národní, dle ESD není vyloučeno, aby s ohledem na charakteristiku konkrétních výrobků a služeb, bylo řádným užíváním i užívání na území jednoho členského státu. Posuzování řádného užívání se tedy musí provádět bez ohledu na hranice jednotlivých členských států.

„Skutečným užíváním je, je-li známka užívána v souladu se svou hlavní funkcí a za účelem udržení nebo získání podílu na trhu v Evropském společenství pro výrobky nebo služby označené uvedenou ochrannou známkou. Předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny, přičemž musí zohlednit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti, jako jsou zejména vlastnosti dotčeného trhu, povaha výrobků nebo služeb chráněných dotčenou ochrannou známkou, územní a kvantitativní rozsah užívání, jakož i jeho četnost a pravidelnost.“[9]

EUIPO při posuzování řádného užívání ochranné známky nebere v úvahu teritoriální hranice, jelikož má v souladu s judikaturou ESD za to, že není důležité v kolik členských státech se ochranná známka užívá, pokud je ochranná známka užívána na území EU, které je územím bez hranic a jsou splněny ostatní podmínky řádného užívání, a to především vytvoření nebo zachování podílu na trhu, rozsah, četnost a pravidelnost.[10] U ochranné známky Evropské unie je tedy dostačující, aby byla užívána na území jednoho členského státu.
____________________________________
[1] Rozsudek ESD ze dne 11. 03. 2003 ve věci C-40/01, Ansul BV and Ajax Brandbeveiliging BV. Bod 24.
[2] Např. v případě prodeje knih EUIPO nepovažoval za řádné užívání ochranné známky prodej pouhých 21 knih. Rozhodnutí EUIPO ze dne 14. 11. 2017, ve věci R1753/2016-4, bod 73.
[3] Rozsudek ESD ze dne 24. 1. 2004 ve věci C-259/02, La Mer Technology Inc. proti Laboratoires Goemar SA, bod 24.
[4] „Důkazy pro prokázání užívání známky musí obsahovat místo, čas, rozsah a povahu užívání.“ Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 17.
[5] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2017 ve věci R 556/2017-4, bod 35.
[6] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 16. Taktéž rozsudek ESD ze dne 12. 12. 2002 ve věci T-39/01 Hiwatt.
[7] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, bod 23.
[8] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, sp. zn. Bod 46. Obdobně také C-292/89 bod 18, C-104/01 bod 25.
[9] Rozsudek ESD ze dne 19. 12. 2012 ve věci C-149/11, Leno Merken BV proti Hagelkruis Beheer BV, bod 56.
[10] Rozhodnutí EUIPO ze dne 5. 12. 2016 ve věci R 2165/2015-5, bod 43.

Zdroj citace:
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Mgr. Alexandr Liolias (LEGALITÉ)

S rostoucím počtem pracovních nabídek klesá ochota Čechů stěhovat se za prací.

Dvě třetiny lidí by ke stěhování nepřiměla ani zajímavější práce, ani vyšší mzda. Klesá také tolerance k dojíždění za prací. S délkou dojíždění do práce není spokojeno 30 procent Čechů, což je o sedm procentních bodů více než před rokem. Vyplynulo to z průzkumu personální agentury Grafton Recruitment.

“S tím, jak vzrostl počet neobsazených pracovních pozic a vyhráváme opakovaně soutěž o nejnižší nezaměstnanost v EU, tak také celkem přirozeně klesá už tak nízká ochota Čechů k dojíždění či ke stěhování za prací. Čas strávený cestou do práce se také stává stále důležitějším faktorem při zvažování zaměstnání,” uvedla marketingová manažerka Grafton Recruitment Jitka Součková.

Do práce chtějí Češi cestovat maximálně 30 minut, pětina respondentů průzkumu však do zaměstnání cestuje déle. Dlouhé cestování do práce dokáže podle Součkové vyvážit jen výraznější navýšení mzdy. Například nabídka zaměstnání s dobou dojezdu 60 minut bude pro většinu lidí stejně atraktivní, jako nabídka vzdálená 30 minut, jen v případě, že nabízená mzda bude alespoň o pětinu vyšší.

Podle průzkumu se za prací již někdy stěhovalo 31 procent respondentů, největší podíl v této skupině tvoří vysokoškoláci. Jako nejčastější důvody pro stěhování za prací uváděli lepší mzdu a zajímavost práce. V 57 procentech případů se respondenti stěhovali do jiného kraje v Česku, ve 31 procentech případů do zahraničí. Největší motivací práce v zahraničí je více peněz za stejně náročnou práci. Vysokoškoláky častěji motivuje vysněná práce či společnost, mladé do 34 let také příležitost naučit se cizí jazyk a možnost žít v zahraničí. Dvě třetiny Čechů by k přestěhování nepřiměla ani zajímavější nabídka zaměstnání anebo lepší mzdové podmínky.

Nezaměstnanost v Česku v posledních měsících klesá, v září klesla na tři procenta. Počet lidí bez práce byl podle Úřadu práce ČR nejnižší od září 1996 a nabídka volných míst ji soustavně převyšuje. Nezaměstnanost v Česku je také nejnižší ze zemí Evropské unie. Analytici upozorňují, že nezaměstnanost má velmi omezený prostor pro další pokles a brzdí růst ekonomiky.

Zdroj citace: ČTK, Verlag Dashöfer