Patříte mezi české daňové rezidenty, nebo máte daňový domicil v jiné zemi? Rozdělení je pro plátce daně z příjmů zásadní. Určuje totiž, jaké příjmy a za jakých okolností musí v Česku i v zahraničí zdaňovat.

Plátce, který v Česku trvale žije, je daňovým rezidentem. Definice ze zákona zní tak, že zde poplatník musí mít bydliště pro daňové účely (respektive „stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se zde zdržovat“).

Nemusí jít přitom jen o byt či dům, jehož jste majitelem, ale třeba i bydlení v pronájmu. Pokud má poplatník stálé bydlení ve dvou či více zemích, rozhoduje o tom, zda je tuzemským rezidentem to, jak dlouho v Česku pobývá. Konkrétně to musí být nadpoloviční většina dnů – tj. minimálně 183 dní – v kalendářním roce.

Zmíněná pravidla platí u fyzických osob. U firem je klíčové, kde má společnost sídlo respektive, v jaké zemi působí její vedení.

Výjimka potvrzující pravidlo

Pokud jste v ČR pobývali méně než 183 dní, ale měli jste zde po část roku trvalé bydliště, můžete být považováni za daňového rezidenta také jen část roku (zdaňovacího období), a to za dobu, kdy naplníte kritérium stálého pobytu.

Do hry ale vstupují také dvoustranné vztahy ČR s jednotlivými státy. S více než osmdesáti zeměmi světa má Česká republika podepsanou smlouvu o zamezení dvojího zdanění (SZDZ). Rozdíly při určování daňové rezidence jsou u těchto států oproti ostatním zemím minimální, nicméně o tom, kdo je a kdo není daňový rezident, rozhodují kritéria uvedená v konkrétním článku příslušné smlouvy.

Vztah se státem, se kterým má ČR v účinnosti SZDZ: Kritéria pro daňovou rezidenci

  • stálý byt (jakákoliv forma bydlení, důležitý je úmysl trvale se zde zdržovat
  • středisko životních zájmů (úzké hospodářské a osobní vazby)
  • obvyklé zdržování se
  • státní občanství
  • jiná vzájemná dohoda mezi smluvními státy

Seznam zemí, s nimiž má ČR smlouvy o zamezení dvojího zdanění

Práva a povinnosti rezidenta

Obecně platí, že jako český rezident máte neomezenou daňovou povinnost. Jinými slovy: musíte doma v daňovém přiznání uvést a zdanit veškeré své příjmy, a to tuzemské i celosvětové. Ve státě, kde poplatník nebydlí a jen pracuje, zdaní pouze to, co si vydělal na místě.

Zejména v příhraničních oblastech je běžné, že Češi vyrážejí za lépe placenou prací například do Německa či Rakouska. Kde tedy nakonec odvedou daně z příjmů? Ten, kdo v Česku žije, ale za prací denně dojíždí například do Bavorska, bude u západních sousedů danit každoročně výdělky z Německa a v České republice všechny své příjmy – tedy nejen z práce za hranicemi, ale i případné přivýdělky (za pronájem, příležitostné práce) v tuzemsku.

Práci v cizině ale odvede jednu, proč tedy platit daně dvakrát? Právě na tuto potenciální nepříjemnost mysleli autoři smluv o zamezení dvojího zdanění, které má Česko uzavřeny s většinou evropských zemí a také významnějšími mimoevropskými ekonomikami.

Jak nedanit dvakrát?

Právě SZDZ brání tomu, abyste ze svého příjmu odváděli daně vícekrát (v zemi, kde jste si peníze vydělali, a v zemi, kde máte daňový domicil). Každá bilaterální smlouva je ale jiná a jiné jsou také metody, jimiž se dvojí zdanění vylučuje.

Existují i dohody, které a priori určují, že se příjmy daní pouze v jednom státě a ve druhém se neodvádějí za žádných okolností (viz níže).

V případě konkrétní země proto doporučujeme poradit se s daňovým expertem, nebo si sami pečlivě prostudovat text dohody, které má Česko s touto zemí podepsánu

Nejčastěji se používají dvě metody, vylučující dvojí zdanění:

  • Metoda vynětí příjmů s výhradou progrese
  • Metoda prostého zápočtu daně

Metoda prostého zápočtu je novější. Se starší metodou vynětí příjmu se můžete potkat u smluv, které uzavřelo ještě socialistické Československo před více než třiceti lety – nejčastěji v 80. letech.

Jednodušší a efektivnější metoda prostého zápočtu znamená, že se porovná daň z příjmu, která byla zaplacena v zahraničí, s daní, kterou by ze stejného příjmu odvedl poplatník v ČR. Pokud je daň zaplacená v zemi, kde si vyděláváte na chleba, nižší, rozdíl doplatíte na daních v Česku. Pokud je vyšší, žádnou další dávku už českému státu odvádět nemusíte.

Vynětí příjmů s výhradou progrese je složitější. Příjmy ze zahraničí se v tomto případě do základu daně nezahrnují. Pro výpočet daně se „použije sazba daně z daňového pásma, která odpovídá souhrnu všech vašich příjmů z celého světa“. Tato metoda je však oproti první zmíněné odlišná pouze v situaci, kdy daný stát uplatňuje progresivní způsob zdanění.

V Česku ale progresivní zdanění neexistuje (s výjimkou solidární daně), takže se de facto postupuje stejně jako u prostého zápočtu.

Příklad

Pan Novák pracuje ve sklářské firmě v Bavorsku a ročně si vydělá 20 000 eur (cca 515 tisíc korun). Sazba daně z příjmů je v Německu u takto vysokého výdělku přes 27 procent. V Německu je výrazné progresivní zdanění (u ročního příjmu 13469 eur je sazba daně 24 %, a při každém zvýšení daňového základu o tisíc eur se daň zvýší o 0,46 %) Pan Novák tedy platí o zhruba dvanáct procentních bodů vyšší daň, než by ze stejného výdělku odvedl v Česku (kde je sazba 15 procent). V ČR už tedy žádnou daň doplácet nebude.

Špatnou zprávu má finanční správa pro ty, kteří pracují v zemích, jež SZDZ s Českem uzavřenu nemají. Příjmy, kterých tito lidé dosáhli v jiném státě, se zde nejdříve zdaní podle místních pravidel. Poté ale musí být daň znovu zaplacena v Česku. Jedinou útěchou může být fakt, že se plátcům v českém přiznání základ sníží o daň, jíž v zahraničí odvedli.

Jak jsou na tom daňoví nerezidenti

Daňoví nerezidenti logicky do české státní kasy odvádějí jen daně z toho, co si na našem území vydělali. Jde o příjmy, které jsou vymezeny v § 22 zákona o daních z příjmů.

Jste-li rezidentem státu, s nímž má ČR uzavřenou SZDZ, je možné, že tyto příjmy budete danit nižší sazbou daně, což ovšem záleží na konkrétním znění smlouvy.

Právo zdanění

Některé smlouvy o zamezení dvojího zdanění definují příjmy a určují, kterému státu náleží právo zdanění. U konkrétního druhu příjmů může být smlouvou stanoveno, že se takové příjmy zdaňují pouze (výhradně) v jednom ze smluvních států. Pak druhý stát takový příjem vůbec nezdaňuje a ani se v tomto druhém státě tento příjem nezahrnuje do daňového přiznání poplatníka.

Častěji se však konkrétní příjmy v souladu se smlouvou zdaňují v obou státech – ve státě rezidence z titulu neomezené daňové povinnosti a ve státě zdroje příjmů z titulu příjmů ze zdrojů na daném území. Pak platí, že stát rezidence přihlédne ke zdanění ve státě zdroje, tzn., že ve státě rezidence daňového subjektu dojde k vyloučení dvojího zdanění v souladu s příslušnou smlouvou a vnitrostátní úpravou.

Zdroj: GFŘ

Zdroj citace: www.businessinfo.cz/